Pozastavení

V Plzni se zastavil čas. Snad jen pozastavil, aby podržel tyto krásné slunečné poslední podzimní dny. Hodiny na katedrále Sv. Bartoloměje na náměstí se zastavily, ukazují za deset minut půl čtvrté, i když je poledne.

Zastavily se v noci nebo včera? Ručičky hodin tiše trčí, už ani neměly tolik síly, aby obě sklouzly k šestce, tam dolů, kde by si definitivně odpočinuly.

Možná do hodin někdo sáhl jako slepý Hanuš do pražského orloje, aby zadržel čas, kdy je Plzeň hlavním městem kultury a tolik se toho tady na každém roku děje. Nebo nějakou součástku nahlodal čas, vzpříčila se a vypověděla jednoduše službu. Snad někdo, kdo to umí, zapomněl včas hodiny natáhnout?

Natahují se hodiny, kalhotky, moldánky i žvýkačka. Můžeš se v hospodě natáhnout přes stůl, abys ji někomu natáhnul.

Ručičky hodin. Asi by měly být méně než malé, když je to zdrobnělina. Ale věžní hodiny musí mít nejspíš ruce, ručičky by nebyly vidět! Taková ručička na věžních hodinách je třeba několik metrů dlouhá. Zvláště u nás v Plzni, na nejvyšší kostelní věži v České republice. Vymysleli to kdysi za nás, není to ručička, je to rafije.

Zdrobnělina nemusí vždy znamenat, že něco je mrňavého. "Tatíček" není Pygmej o výšce 150 cm, ale něco milého, láskyplného.

Jen ten čas jde, plyne, běží, letí jak splašený. Jak kdy a jak komu. Nezastavíš jej. I když hodiny stoji. Proč hodiny stojí, protože nejdou?

Svého času byly ve výloze obchodu Klenoty na náměstí v Rakovníku vystaveny stolní hodiny. Asi tak dvacet centimetrů na výšku, nic extra. Cedulka u nich uváděla: "Jicí hodiny, 350 Kč". Nedalo mi to, šla jsem do obchodu se zeptat, co je to "jicí". Prodavačka byla trochu v rozpacích: "No, to znamená, že jdou."