Poslední zvonění, jak se na něj krásně vzpomíná!

To naše na rakovnickém gymplu, kde svého času působil i Zikmund Winter, se odehrálo 24. května 1974, zrovna na den, kdy jsem měla jmeniny, tedy svátek, v den veskrze vzácný, neboť jsem rozená Svátková.

Obráželi jsme v ten pátek jednotlivé třídy, pronesli moudrou řeč, na níž jsem jako třídní šašek měla lví podíl, a předvedli společně několik více či méně podařených scének, ve kterých jsme parodovali vyučující. Leckteří se poznali, tu se pousmáli, tu zasmáli, ale vše přijali jako tradiční studentskou recesi, když si připomínali, snad se i vžili do tradičního Nezbedného bakaláře. Korunu tomu pak nasadil ředitel školy (zvaný studenty Tatík, neboť byl velmi laskavý), který se posléze ve sborovně svěřil, jak jsme se pochopitelně od třídního dozvěděli, když prohlásil: "Ti byli fakt dobří, jak předváděli kolegu Hadrbolce, který je měl na deskriptivu půl roku!" Netušil však ředitel, že hlavní postavou scénky byl právě on, se svým oblíbeným: "Mezi oknem a dveřmi natáhneme přímku "p", na ni umístíme bod P. Rozumíš tomu?", přičemž nejbližšímu studentovi rukou pohrabal po hlavě, až mu zmařil čupřinu.

Po předchozí domluvě jsme, my, nasávající maturanti, zvolili dress code a la třicátá a válečná léta dvacátého století. Byli jsme dokonale sladěni. Karla byste si lehce spletli s Al Caponem, Pepík dorazil v ošuntělém obleku proletáře s plechovou bandaskou v ruce, Jana se předvedla  v přepychové róbě, v štíhlých prstech třímala dlouhou cigaretovou špičkou (všichni jsme jí záviděli, že mohla veřejně kouřit), Já vynesla elegantní kostýmek po někdejší baleríně Národního divadla v Praze (fakt ho mamka zdědila), a k tomu svatební halenku s mašlí, v níž řekla matka mému otci v r. 1951 své ano.

Jasně, že si myslím, že naše poslední zvonění bylo to nejkrásnější. My jsme se tehdy předem převlékali v kumbálu za tělocvičnou, někde jsme našli velkou vázu a do ní házeli vajgly, jak jsme tak byli ve šrumu. Během naší produkce však mé punčocháče vzaly za své, tak jsem je do vázy, při převlékání do civilu, narvala taky. Ani se mi nechce pomyslet, kdo její obsah pak objevil.

Odmaturovali jsme z ročníku všichni. To jsme předem absolvovali písemky z českého jazyka, ruštiny a dalšího jazyka (němčiny/angličtiny). Při ústních nás pak čekala čeština, ruština, matematika a volitelný předmět. A i tu matiku, tolik dnes diskutovanou, jsme přežili. Přiznám se, že s logaritmy, permutacemi a lineárním programováním si už dnes neporadím, avšak trojčlenka mě provází celý život. Minimálně když potřebuji spočítat počet ok, na nichž musím nahodit svetříček pro vnoučka.

Opravdu se přimlouvám za potřebu matematiky v životě nejen maturantů. Matematika vždy hýbala dějinami, od arabských učenců, přes starověké Řeky, středověké učence, myslitele, filozofy, hvězdopravce a další vědce.

Vysvětlujte to však dnes úředníkům z onoho příslušného ministerstva.