Obecný český národ se už deset let oháněl osobou Zdeňka Pohlreicha, vlastně díky televize Prima, která šéfkuchaře pravidelně nabízela.Lidi jej milovali i nenáviděli.
Nic ve zlém, ale ani tato televize neměla na to, aby do svého programu povolala šéfkuchaře ověnčeného michelinskou hvězdou, ale jen šoumena s kuchařskou čepicí. Neberu panu Pohlreichovi jeho kuchařské a kulinářské schopnosti, všechna čest, ovšem v zájmu sledovanosti musela Prima vsadit na současnou jistotu. Na prořízlou hubu, dá-li se to tak nazvat.
Ona ta sem tam vulgární slova dávají (nejen) kulinářským programům šmrnc asi tak tolik, jako dobře namíchaná směs koření. A že je pan Pohlreich vulgární? No, nevídáno, Gordon Ramsay si taky servítky nebere, a nějaké to f+cking lítá hore dole. Jenže Ramsay má na triku už třináct michelinských hvězdiček. A hádejte, kolik lidí zabere, když se ve světě řekne Ramsay a naproti tomu Pohlreich?
Ten náš Zdeněk využil doby a příležitosti, to se dnes počítá. Protože to tak chtěl a Prima mu dala příležitost. Nebudu zastírat, dívala jsem se v televizi na několik jeho pořadů a jistým věcem, tedy fintám v kuchyni, se přiučila. Jen mi vadilo, že všem tyká a ve většině případů z kuchařů dělá trotly, ač mnozí z nich jimi byli. Byl přesvědčen, že na to má patent.
Jenže u nás máme fakt šéfkuchaře s michelinskou hvězdičkou, nejsou vidět v televizi, nemají to za potřebí, hledí si své věci. Vaří. Nepotřebují ze sebe dělat televizní hvězdy. Všechna čest. Jako důchodkyně s průměrnou penzí k nim nejspíš do restaurace nezavítám. A taky, co si budeme povídat, pořádný nášup, svíčková s pěti, by mne asi v Alcronu u Pauluse nečekala. Vlastně nevím. Dneska bych se tak s pobavením jukla na nádherně naservírované cosi: kousíček lososa marinovaném v portském, na tom dvě snítky šnitlíku lehce přeložené přes sebe, dole se choulí tři tenká kolečka pórku, petrželka s citronem a čímsi popsaný talíř.
Už někdy před více než deseti lety dávali v tv kuchařské pořady s panem Stupkou. Mě se líbilo, že k tomu, co vařil, taky pěkně povídal. A vidíte, jak je svět malý. Bavili jsme se s psychiatrem o jachtingu a rybách (taky terapie). Na vodu, a vše kolem ní, mne, vodní znamení (štír) každý chytí. No, a pan doktor povídá, že pořádně filetovat pstruhy jej ruče naučil zrovna kuchař Stupka. A já jsem tam chtěla být s nimi, přistát na jihočeském rybníku s jachtou, pak muškařit a z potoka vytáhnout pár pstruhů. . .
Už jsem si koupila modré tenisky na jachtu.
