"Pani, tady nesmíte sedět!"

Sedíc na lavičce v krásném ránu jsem po tom omontérkovaném chlapovi s třídenním strništěm na tváři, který pronesl tato drzá slova, otočila hlavu, natáhla z cigarety a ledabyle odklepla popel.

"Tak já tady NESMÍM sedět na jedné ze čtyř krásných hnědých laviček, široko daleko nikdo, a vy tady SMÍTE stát s tou dodávkou na trávě, PANE?"

"My to tu hlídáme!" Zrovna jsme to natřeli. Hlídáme, aby si tu nikdo nesedl."

"Za hlídání vás platí? Co kdybyste na natřené lavičky natáhli provázky s mašličkami, předpokládám, že lidé by pochopili, že lavičky jsou natřené!", poposedla jsem si a típla cigaretu o podpatek (vyhodím vajgla někam do koše).

"No, teda, pani, my jsme na jednu lavičku fakt natáhly ty provázky s mašličkami, jak říkáte, jenže přišla jedna babka, strhla to a sedla si. Tak jsme ji nechali sedět, odlepila se asi po půl hodině, Pak jsme si řekli, že ty mašličky jsou na nic a radši to hlídáme. Až jste přišla vy a sedla si."

"Proboha!", krabička, ve které jsem lovila druhou cigaretu, mi rázem vypadla z ruky.

"To nic, pani, stoupněte si, kouknu se vám na zadek!"

Mám zuřit nebo se radovat, že mi chlap koukne na můj šedesátiletý asimetrický (tj. asi metr) zadek?

"Co, co, co můj zadek, dobrý?"

"Bez obav, pani, můžete být s ním spokojená!" A víte co, já jsem Zdeněk, kdybyste doma něco potřebovala zrichtovat, tady vám dám telefonní číslo, stačí zavolat", pravil a otřel si hřbetem ruky nos.

Doma jsem zkontrolovala kalhoty, na zádi byl hnědý flek. Ten pán má asi slabší zrak nebo mne nechtěl rozčílit. Snad to myslel dobře. Zavolala jsem na uvedené číslo, v kuchyni mám uvolněnou elektrickou zásuvku a taky se mi kinklá WC mísa.

Číslo je nedostupné.