"To vám teda závidím, paní Mrázková!",

pravila dnes ráno sousedka, když jsem na dotaz ohledně mé dovolené odpověděla, že  jedu v říjnu na Kypr. Za těch šest let, co tu bydlím, se jakž takž známe, prohodíme pár slov, celkem nic moc osobního.

Celkem bych to přešla, ale nebyla první ani jediná, kdo mi ten Kypr závidí. Tu dovolenou jsem zabeštelovala na first minute už v prosinci (jedeme s Alenou, to je mé spolubydlo z koleje). A jak mám tu hubu prořízlou a těším se, tak jsem se tu a tam během letošního roku o chystané dovolené leckde zmínila. V reakcích jsem ani jednou neslyšela, že by mi to někdo přál, ale vesměs všichni mi to "záviděli".

Předesílám, že se pohybuji v sociální skupině, kde Dubai a Martinique jsou toliko nedostižná místa na mapě, spíš jsou voleny destinace jako Chorvatsko, Bibione, v lepším případě Egypt, Tunisko a Turecko.

Říkám sousedům: "Kdybyste věděli, co jsem musela udělat pro tuto hogo fogo super nádhernou dlouhou dovolenou, když jsem si ji chtěla dopřát, nezáviděli byste. Šla jsem makat do supermarketu na pokladnu, abych si na vytouženou dovolenou vydělala. Byť mám důchod lehoučce nad celostátním průměrem, ale žiji v nájemním bytě, na vyskakování, natož na dovolenou, a to ještě v ráji, to prostě není. Tak jsem si šla na ni vydělat! Však jste mne v u pokladny vídávali!" Obvykle to lidi zaskočí. Jen chci věřit, že to u nich byla taková ta lážoplážo závist, jen, aby řeč nestála.

V Egyptské knize mrtvých se praví, že nejhorší lidské vlastnosti jsou závist a lpění. Se závistí, tedy ze své strany, zkušenosti nemám (tu zvenku nevnímám), ale lpěla jsem, ano lpěla.

Lpěla jsem na Paříži od svých třinácti let, kdy jsem se začala učit francouzsky. Navštívila jsem ji v r. 1991 a r. 1997.  Ty krásné zážitky jsem si zabalila do pomyslného balíčku a už nelpím. Lpěla jsem na tolika věcích, hmotného charakteru, které jsem si chtěla navždy uchovat. Nějakým řízením osudu se všechny poztrácely, někam zmizely. Fotka mých dcer ze zimy 1981 (ještě z Minolty, negativ v nenávratnu), celuloidová panenka a odrbaný plyšový pejsek z mládí, náhrdelník z opravdických polodrahokamů, jé, těch věcí bylo. Stýská se mi po nich, už nikdy je neuvidím a nebudu je mít. To je ono, MÍT.  Chtěla jsem je mít. Už ty věci nemám, nemohu na nich lpět, přendavat je a oprašovat. Připomenu si je, to ano, zasteskne se mi, ale, holt, co nadělám?!

Učím se nelpět, vše je tak, jak má být.