Padám a bořím

Na kolena, na ústa i záda. Podle situace. Bořím kudy chodím. Tisíckrát jsem se rozhodla, že mne nikdo a nic nesrazí na kolena. Nikomu se to nepodařilo, ale tomu NIC ano.

Nejdřív mi vytanula na mysli věta chůvy z Romea a Julie: "Teď padá na ústa, jednou bude padat na záda!" a poťouchle se tomu smála.

Co si pamatuji, prvně jsem si ústa odřela, když jsem jako holčička doma sestupovala se schodů, obě ruce v kapsách nové teplákové bundy, zaškobrtnutí, a už jsem jela dolů hubou napřed, ani jsem ty ruce nestačila z kapes vyndat, dole jsem přistála na rohožce, naštěstí, pod ní byly cihly. Po mnoha letech jsem šla pro dcerku do jesliček, které byly provizorně zřízeny v paneláku. Převlékla jsem dítě, ze skříně vybrala golfky, naložila ji, bylo třeba sejít osm schodů. Flákla jsem sebou hned nahoře, golfky zvrhla na sebe a jela po kolenou. Uřvanou a v šoku mne dole posbíral muž, který tam asi bydlel. Dítě bylo v pořádku, já se opírala a doplazila se domů. Od těch dob se bojím chodit dolů po schodech, v každém případě se musím držet zábradlí. A už je to víc než třicet let.

Časem jsme se i s jezevčíkem přestěhovali do lázeňského města, starý činžák, čtvrté patro bez výtahu, stoosm schodů. Nahoru pejsek vyběhl, ale dolů jsme jej, kvůli páteři, museli nosit. Pro mne nebetyčná muka. Beníčka v náručí, nebylo ruky, která by se držela zábradlí. Jakýs takýs pocit jistoty mi dodával levý loket, kterým jsem se dřela o zeď při sestupu.

Začala jsem pracovat na tehdejším úřadu města onoho lázeňského města. Hned čtvrtý den se konalo zasedání zastupitelstva, kterého jsem se musela zúčastnit. Je to v Puppu, od jedné, řekli mi. Přijela jsem včas, ale kudy kam? Šla jsem do recepce a dotazovala se livrejovaného lokaje kudy do sálu.  Vysvětloval, ale já úpěnlivě trvala na tom, aby šel se mnou. Ustrnul se, a řekl, že mne vezme zadem. a to byl zážitek! Mimo jiné jsme prošli kuchyní, tam, kde působil Sváťa Kuřátko i G. Depardieu (film Poslední prázdniny ?!) a do hlavního sálu jsem vplula malými dveřmi vedle pódia. Tam stály stoly pro zastupitele, za nimi parket a pak kulaté stoly pro úředníky a veřejnost. Jak jinak, práskla jsem sebou na parketu. Úžasné entré.  Kostýmek jsem si sice oprášila, ale punčocháče byly nadranc. Během přestávky jsme se s pár úředníky spřátelili, ocenili elegantní skluz po kolenou.

Sekla jsem sebou i před magistrátem, pak před Národním domem v K. Varech, na náměstí ve slovenské Senici, v Rakovníku před bývalým okresním úřadem, to bylo obzvlášť šťavnaté, ani jsem nestačila vytrčit ruce, no, odřela jsem si čelo.

Zbořila jsem toho taky hodně. U závodní lékařky při první návštěvě zástěnu. Tuhle u známé Vietnamky v obchůdku košíkem dvě lahve limonády, které byly ve výši mých kotníků, levým loktem jsem shodila mramorovanou bábovku a při odchodu porazila celý štos nákupních košíků. Dneska, po zkušenosti z minula, jsem v obchůdku s laskominami pro zvířátka, nechala kabelu pro jistotu hned u dveří. šla jsem jen pro kostičky pro Žolíka. Zase jsem shodila konzervu, která se zakutálela až pod regál.

Já vím, že se svou figurou a ve větrovce zabírám strašně moc místa, jenže ty obchody jsou tak šíleně přecpané a projde jimi bez újmy jen anorektička v tílku.