Otoman jsme říkali pohovce-gauči-válendě s úložným prostorem. Měl své výsostné postavení v kuchyni a stále tam ještě slouží.
Jestli se však nepletu, otomanem byl nazýván ve středověku vůdce osmanské/otomanské říše. Podle Wikipedie je "otoman" druh rypsové látky, která se obvykle používá na potah matrací. Slovo "matrace" také pochází z turečtiny.
Toto jsme však nikdy neřešili, etymologické vysvětlení nás nezajímalo. Otoman prostě do kuchyně patřil a zažil s námi, i my s ním, mnohé. Pamatuji jej od svých letech, kdy jsem rozum brala,; dneska jej má maminka stále ještě v kuchyni. Bydlí v domku, do panelákové kuchyně se otoman nevejde. Generace jedinců, která vyrostla v panelácích, netuší o co přišla. Dnes se budují obývací kuchyně, pult solitér (já tomu říkám ponk), nějaké vysoké židličky, stůl se židlemi, reprezentativní sedací souprava s výhledem na super metrovou obrazovku.
Náš otoman dole, tam, kde byl úložný prostor, natřeli béžovou barvu, sokl byl hnědý, tři matrace, naplněné koňskými žíněmi, byly potaženy festovní látkou s krásným nadčasovým vzorem, takovým orientálním. Otoman měl podél jedné dlouhé a jedné krátké straně takovou ohrádku, asi tak deset centimetrů vysokou.
Obvykle jsme o přízeň otomanu bojovali, ale tatínek měl vždy přednost. Když jej zalehl, měli jsme s bráchou utrum. Jenže já jsem byla ta mladší, tátová, obvykle mne na otoman vzal s sebou. Tak jsme, to mi bylo asi sedm let, poslouchali v sobotu odpoledne Štuchalův pořád pro motoristy (už nevím jak se jmenoval) vpodvečer pak rozhlasovou relaci "Pro detektivy amatéry". Rádiový přijímač, ta bedna, stál na štokrdleti vedle, svítilo tam takové zelené světélko. Když jsem zlobila, musela jsem před tím štokrdletem klečet, ale to pro mne nebyl trest, uměla jsem už číst a bavila se nad názvy stanic, byly psané tak našikmo, ale stejně jsme na tom rádiu chytali jen Prahu jedničku.
Když jsem byla nemocná, maminka mi ustlala v kuchyni na otomanu. To se mi líbilo, chvílemi jsem si pospala, koukala na maminku jak vaří, poslouchala rádio. bylo to zábavné a čas mi utekl. Pamatuji výjimečnou událost. Jednou odpoledne se na otoman maminka natáhla, udělala "klíneček", a já se k ní zapresovala zadečkem; usnula jak miminko. Tak krásný, bezstarostný spánek, kdy jsem věděla, že ji mám za zády.
Pak jsme se přestěhovali do domku v Rakovníku. I tam se do kuchyně otoman vešel. Zase jsem tam měla vždy ustláno, když jsem byla nemocná, i když maminka už chodila do práce. Na otomanu se tak báječně spalo! Asi nad ním držel ochrannou ruku řecký bůh spánku Hypnos.
Jak šel čas, už jsem bydlela jinde, měla svoji rodinu. Kdykoliv jsme však rodičům přijeli, malá dcerka hned skočila v kuchyni na otoman a za chviličku usnula. Na otomanu strávil spánkem drahný čas můj tatínek, když už nebyl zdráv. Spal celé ,dny, otoman mu dal zapomenout na bolest i trápení.
Jak ráda bych se k tatínkovi který tu už není,na otomanu zase přitulila.
Jak ráda bych se s tatínkem, který tu už není, natáhla do "vodorovné polohy", jak říkal, na otomanu.
