Ten Štuchalův program v rozhlase byl "Šťastou cestu"...

My v kuchyni otoman neměli (nevešel by se), ale v obýváku byl klasický gauč, na němž tatínek odpočíval a já případně marodila...

Díky za vzpomínky.

Díky za příjemné pohlazení a karma k tomu.

Otoman! Díky za připomenutí. Vyrostla jsem na otomanu, tam jsme si s bráchou hráli, když bylo při zemi příliš chladno, často jsme tam usnuli. Když jsem stonala, ustlali mi během dne na otomanu, abych nebyla odstrčená od rodinného středu. Otec se tam občas natáhl, bylo to praktické. Člověk se nemusel odstrojovat, jen tak se během dne na chvilenku natáhl v kuchyni. Když naši rekonstruovali domek, tak si udělali menší kuchyň s linkou a elektrickým sporákem, takovou moderní, městskou. Na otoman nezbylo místo, putoval na půdu a pak se úplně zlikvidoval. Mnozí jsme kroutili hlavou, že si naši na stará kolena dali pryč takovou praktickou věc. Sama ho taky nemám, ale mám starší gauč v obýváku, který plní tutéž roli. Jsem už ve stádiu, kdy bez občasného denního povalování nevydržím, i kdybych se měla natáhnout na zem. Záda holt žádají svoje.

Jo, a někdy se tomu říkalo divan, nevím ale, jestli mezi nimi byl rozdíl, lidi tomu prostě říkali tak anebo tak.

I o obyčejném kusu nábytku se dají napsat příjemné vzpomínky. Také jsem se při čtení vrátil do dětských let, ani u nás otoman v kuchyni nechyběl a bylo to prima, táta se vracel z práce pozdě a my jsme ho jako uživatelé otomanu rádi zastoupili.