Od dvou do čtyř

Lépe řečno od 14 hodin do 16 hodin. Takto mi totiž napsala lékařka hned 4. srpna 2014 do dokladu o dočasné práceneschopnosti údaj o možných vycházkách. Zpočátku mi to bylo fuk, byla jsem ráda, že žiji. Postupně, kvůli stravě, bylo mi vyluxovat chladničku, mrazák, uložené potraviny s nálepkou "první pomoc", tj. fazole, rajčatové pyré, těstoviny ap.  Na to se ustrnula dcera, která mne průběžně zásobovala velkorozměrnými nákupy typu WC papír, minerálky ap. Ostatní drobnosti, nutné k žití osamělé důchodkyně, jsem ve dvou hodinách životní pauzy denně v obchodu zvládala, i když ten nejbližší mám dvě stanice tramvají. Alespň jsem měla výlet, koupila chleba a mléko, na zastávce tramvaje obtěžovala, z nedostatku jiné komunikace, potencionální spolucestující řečmi o aktuálním utěšeném počasí.     Netroufala jsem si navštěvovat obě dcery, žijící tady kousek nedaleko, a to z důvodu totální zaneprázdněnosti jedné, u druhé pak, vzhledem k jejím malým klučíkům, mým vnoučkům, na než jsem nechtěla přenést cokoliv nedobrého, co se nacházelo v mém těle.        A taky se držím nepsané zásady: Pomož mladým, až tě o to požádají. Znova, pět měsíců od dvou do čtyř. Na to si musí člověk, který žije sám, zvyknout. Té dvouhodinové pauze vše podřídit. Například, pro někoho je to pitomost: neluxovat ráno, protože se zpotím, nemýt si vlasy, protože pak nejspíš venku nastydnu, nezadělávat těsto, protože mi to nejspíš vykyne ve dvě hodiny, kdy už mohu ven.          

Horší situace nastala, kdy bylo třeba vyřešit jiné praktické záležitosti, kde má fyzická přítomnost byla nezbytná a úřední hodiny neodpovídaly mé denní pauze.  Zaměstnavatel, kam bylo třeba nutné dorazit pro zápočtový list a přejet přitom kus města. Úřad práce, vystát/v lepším případě vysedět/ drahný čas za účelem aktualizace žádosti o příspěvek na bydlení. Tam všude jsem byla doma, ale nebyla jsem doma, kdyby přišla odpovídajcí osoba provést kontrolu, kterak tedy ten nemocenský režim dodržuji.

Jsou instrumenty, kdy se, dočasně práceneschopný jedinec, kontrolou nezastižený v místě bydliště, může brátit. To říká zákon a prováděcí vyhláška. Avšak, ruku na srdce, kdo z nás, dlouhodbě nemocných, kteří naštěstí vládneme končetinami, jehož zrovna kontrola nezastihla "doma", jdou do toho, aby dokladovali svoji nepřítomnost doma v době kontroly zdravotní pojišťovny?

Pět měsíců jsem vedla veřejný život poctivě od dvou do čtyř, placama se litovala, jak jsem nemocná. Placama zuřila.

A vzpomněla si na Jana Wericha, který jednoho prvního dne v říjnu, usoudil, když pochopil (nikoliv se smířil) smrt své ženy a dcery Jany, že už tady prostě nechce být. Přestal brát předepsané léky, pohlédl na dno skleničky a 31.10, umřel.  Prostě to tak chtěl.

Co na to říci, na závěr? Udělejme si to tak, jak chceme.