Od útlého věku jsem byla vedena k samostatnému pátečnímu úklidu celého domu, protože jsem se narodila jako holka. O tři roky starší brácha měl volno. Nenáviděla jsem tu práci, nenáviděla bráchu, nenáviděla páteční odpoledne.
Moje maminka byla takový formát, že z nějakého nevysvětlitelného popudu zamítla vysavač a koberce jsem musela vymetat košťátkem, hezky po kolenou, řádku za řádkou, pak to smést. Protože koberce nepokrývaly celé pokoje, okolní prostor, tj. nalakovaná prkna bylo třeba umýt. V starém domě tedy nejdříve ohřát vodu a tahat kbelík sem tam, špinavý hnus průběžně vylévat. Manželské postele mých rodičů stály na nožičkách, pod nimi jsme máchala mokrým hadrem klečíc na kolenou.
Když mi bylo dvanáct let (r.1967), chodila jsem do šesté třídy, otevřel tehdejší Pionýrský dům nový kroužek šití. Ruční práce jsem měla ráda od mala, uměla jsem háčkovat, plést, v ruce ušít něco na panenku. Přihlásila jsem se tedy na šití, ale hlavní důvod byl, že kroužek se konal v pátek odpoledne. Vyhnu se úklidu! Dostaly jsme s ostatními holkami nějaké kanafasy, vedoucí nám nastříhala jednoduché halenky, ukázala jak pracovat se šicím strojem. Měly jsme radost z každého stehu, z věcí, které nám rostly pod rukama. Tyto základní dovednosti, v mé dospělosti dovedené k téměř dokonalosti díky Burda a Neue Mode střihům, nesly ovoce. Na dcerky jsem šila, jak s úsměvem tvrdím, vše, mimo bot. Tehdy (1978-1990) nebyl problém najít dobré látky i v bazaru, holky byly vždy chic.
Ale zpět: mne fakt nebavilo přijít v pátek ze školy, nahodit tepláky a vrhnout se na dům. Jak jistě čtenář chápe, úklid na mne počkal po pátečním kroužku i s netrpělivou maminkou až na sobotní dopoledne. Po pokojích jsem pak s sebou tahala tranzistorák, tehdy v rádiu chodil hudební pořad manželů Černých (?!) zvaný Houpačka, čili hitparáda světových hitů, a i to zápolení s košťátkem bylo o trochu příjemnější. Zvláště, když pak následoval pořad Zápisník zahraničních zpravodajů, který jsem měla ráda. Takže jsem se někdy jen tak natáhla na zem a poslouchala, věděla jsem, že mne nikdo nevyruší, ale, že budu uklízet tak do dvou hodin odpoledne.
Byť jsem se snažila úklidu domu vyhýbat jak to šlo, stejně jsem věděla, že to stejně zůstane na mně. Na druhém stupni základky jsem začala v zimě jezdit na jednodenní sobotní výlety, pořádané opět Pionýrským domem, na Boží Dar. Pěkně si zalyžovatI. Už jsem byla chytřejší, doma jsem to v pátek odpoledne jen pošolíchala, aby se neřeklo a v sobotu hurá na lyže.
Dnes, jako důchodkyně, jsem v situaci, že pro mne svátek - pátek, všechno jedno. Uklízím, když je to třeba nebo když mají přijít mladí. Furt mne to nebaví, zhnusilo se mi to v mládí. Tak se utěšuji: "Holka, uklízíš, to je jako kdybys cvičila, spaluješ tuky!".
