Nejlepším čtyřnohým přítelem člověka není postel, ale pes

Tak tvrdí pejskaři. Po sedmnáctiletém soužití se dvěma pejsky, kdy jezevčík Ben přeběhl duhový most příliš náhle a mlád, a Sam se mnou byl dvanáct let, pochopila jsem, že nejlepší je pes v posteli. Za ta léta jsem si to tak nějak zkomulovala. Nelituji a alepoň nemám odpůrce na každé ze dvou stran zastánců.  

Od mala jsem trpěla fóbií ze psů. Předpokádala jsem, že každý hafík se narodil pouze proto, aby mne sežral. Případů, kdy jsem zdrhla odkudkoliv, kde se jen pes nacházel, byť za hradbou, bych se nedopočítala.

Ve svých čtyřiceti letech, kdy se fóbie stupňovala a nedalo se s ní již žít, jsem usoudila, že nejlepší terapií bude malého nezaujatého pejska si pořídit.

Inu jednoho únorového večera nám donesl známý jezevčíka Bena. Nebyli jsme připraveni, tak jsem pejskovi servírova hned kuřecí polévku od večeře a začali jsme mu chystat pelíšek. Polévka byla za chvíli mezi námi i s nudlemi. Začalo to pěkně. Pejsek dostal jako pelíšek pyžamo, které jsem se chystala vyprat, doufala jsem, že z něho natáhne vůni. A ten šmudla spal do rána jak zjednaný. Udělali jsme mu provizorní obojek a vodítko z provazu, dcera jej ráno vyvenčila a já jela do města pro regulérní potřeby.

Na kokršpaněla Sama, kterého jsme si pak pořídili, jsme už byli předem nachystaní. Bylo mu jedenáct týdnů, když jsme si jej přivezli.  Prožili jsme s ním krásné roky. Napsala jsem o něm knihu, kdo chce, podle mého jména si ji vygůgluje. Ale pozor, ta Jana Mrázková, která se vám tam taky objeví s hláškou: Zavolej mi do klubu, tak to tedy nejsem já.

Dneska jsem si přivezla z rakovnického útulku, byť bydlm v Plzni, malého chlupáče, dvouletého tuláčka voříška šmrnclého teriérem, otec neznámý vojín, matka k nedohledání. Pro šťouraly: v plzeňském útulku jsou jž delší dobu k mání toliko všeliací kříženci velkých plemen, kterých se bojím a ostatně bych jim nemohla ve svém invalidně důchodovém věku dát tolik pohybu, který potřebují.

Včera jsem hafíkovi všechno doma připravila a k ránu už nemohla dospat. Problém byl ten, že pejsek v životě neviděl autobus, natož tramvaj. Obávala jsem se cesty. Zvládli jsme to.

Předem jsem uvažovala o jeho jméně. Až mi pak došlo: Žolík! Můj trumf! Aneb francouzky : joli = hezký, angl. jolly = veselý, milý.

Onehdy jsem s jedním mladých mužem na ulici, majícím pejska čau čau, rozebírala vhodnost příslušného jména hafíka k jeho naturelu. "Jo, to chápu, paní,", řekl, "tenhle náš se jmenuje Tornádo!"