Mohli bysme se vzít

Cit pro český jazyk jí skoro obrátil žaludek naruby. Omlouvalo ho, že je Slovák a češtinou dobře nevládne. Ale nebyla tu ani ta potřebná láska, která by češtinu přenášela.

Začátek dubna, chatka na zahradě, on sedí na posteli, ona zrovna dokmitla dovnitř, když předtím vyhodila plesnivý polštář. Už od rána se snažila dát vnitřek chatky nějak do pořádku. Po domácí lednové roztržce sem nechodila a je to znát. Sporák jako prase, zanesený nějakou černotou, dřez, no, to se nedá povídat, dokonce je tu chcíplý pavouk, ten už se na to taky nemohl dívat a spáchal sebevraždu. Ta špína se dá uklidit, ale proč do chatky natahal tolik věcí, včetně kárky se zpuchřelými pneumatikami a do mrňavého podkroví latě, které nikdy nepoužije? Zpocená, naštvaná.

"Mohli bysme se vzít", řekl najednou.

"Ne, nechci si tě vzít, nechci už být tvou ženou", odpověděla hlasitě a najednou jí proběhlo hlavou posledních pět let. Radši si šla sednou ven na lavici, tam, kde ze začátku spolu večer pobývali u ohně.

Dva roky krásného mileneckého období. Oba rozvedeni, ale bydlící každý ve své původní domácnosti v Bratislavě.. Teď už rok bydlí spolu daleko od hlučícího davu na maloměstě v západních Čechách, odkud ona pochází. Původně se snažila dát svému životu řád, to se sluší, je tu na tajemnicí městského úřadu, přece nebude jen tak žít s chlapem na hromádce. Jenže on se k sňatku neměl.

Koncem ledna zjistila, že je těhotná. Už měla dvě dcery z prvního manželství. Doma mrazivo. Nechtěl děťátko a poslal ji nekompromisně na miniinterupci. Ani se nezmohla na slovo odporu, tak ji jeho přístup k věci zarazil. Přitom si miminko přála, jako každá normální ženská, a navíc - je to naše, NAŠE!

Dva měsíce na to jí řekne, že by se mohli vzít. Vlastně už ani nechtěla a nečekala že ten "její" před ní poklekne s krabičkou obsahující prstýnek řka: "Vezmeš si mne?!" To je jen v amerických filmech.

Chýlil se podzim. A s ním opatření tehdy rozdělené republiky, kdo kdy a za jakých okolností bude, když před tím nebyl, Čechem. Protože pracoval na městském úřadě, kde bylo záhodno Čechem být, byť to nikdo nedal najevo, rozhodl se opustit slovenské občanství. To však byla cesta na dlouhou trať, takže "zelená karta" po česku. Oženit se s Češkou. Svatba byla v listopadu, když ještě v dubnu jej za manžela nechtěla. Nechtěly jej ani její dvě dcery, se kterými si nikdy nenašel společnou řeč. Buď je ignoroval nebo peskoval. A ony chtěly být, možná i trochu sobecky, radši s mámou.

To manželství skončilo po osmnácti letech psychického a fyzického ponižování.

Už je "bysme" daleko, ne zcela zapomenuto, protože to byla svým způsobem škola. Blbá, ale byla.