Mobil na dvě věci

Víte, proč musí mít bezdomovec mobil? Protože není nikdy doma! Ať jsme doma nebo venku, mobil nás dnes provází při každém kroku. Jen nevím, zda-li dnes mobil, sofistikovaný, slouží nám, nebo my jemu. Není to můj případ, ale na každém kroku vidím, většinou, dívky s kabekou na ruce, mobilem, sluchátka v uších a pokud možno kafe GO AWAY, přitom holky vlají na štangli v tramvaji.

První mobil mi dcery nadělily na Vánoce v r. 2003. Byl celkem jednoduchý, odpovídal jejich studentské kapse. Vyhovovalo mi to, nekladla jsem na něj vyšší nároky, stačilo mi, když se s nimi spojím, když potřebuji. Čili klasické sms a telefonáty.

Tak to prakticky zůstalo dodnes, aparátů jsem za tu dobu několik vyměnila, jednou i nedobrovolně, když baterie definitivně klekla. Chtěla jsem sehnat novou, mladík ve Vodafonu shovívavě pravil: "Paní, to je dva roky starý model, to už se nevyrábí!"

S mobilem se toho dát zažít. Jen tak letmo vzpomínám, kdy dcera při studiu v Portugalsku,  v dubnu na pláži Antantického oceánu s kamarádkou probírala seminární práci, když tu nenadálá vlna spláchla seminárku, mobil i obě holky. Seminárka byla naštěstí ještě v počítači, ale mobil se už nerozchodil. Což byl pro Janku dost problém, protože pořízení nového mobilu v té době a v jejím postavení bylo dost finančně náročné.

Má kamarádka předváděla švagrové zahradu, přitom kbelíkem zalila keř rybízu. Najednou sáhne do kapsy bundy: "Jejda, nemám mobil, Prozvoň mne." Švagrová zvonila: "Hele, nemáš signál!" Mezitím se voda pod keřem vpila a ze země trčel aparát. Rozebrala ho, vysušila fénem a on se rozchodil.

Zvláštní zacházení s mobilem si osvojil můj tatínek, v té době pětaosmdesátiletý. Byl celá léta zvyklý na pevnou linku, která u nich ostatně vedle mobilu funguje dodnes. "Ahoj tati, můžeš mi dát maminku?" "Jááááárooooo, telefon!!!!!!!!" "Vona tady není, jdu ji najít!" Následovala dlouhá pauza, chvílemi přerušována tátovým hlášením: "Nemohu ji najít, počkej! - možná je na dvoře - počkej - možná je na zahrádce - ne, asi na záchodě!" Tekly mi nervy i minuty. On si prostě nezvykl nosit mobil s sebou.

Dneska mám zase mobil na dvě věci, ovšem bez rozmyslu jsem si to zkomplikovala. Usoudila jsem, že dost bylo klasických tónů a ten krásný a libý, který jsem měla jako budíček, jsem si změnila na vyzváněcí tón, zvolila si i nový tón ohlašující sms. Inu ozval se starý tón "Lizst" na Nokii, hbitě jsem to zaklapla, žádný budík se nekoná a přišla jsem o hovor. Sedím si tak lavičce, cosi tady pípá se vzrůstající tendencí, rozhlížím se, kruci, to je moje esemeska.

Mému tříletému vnoučkovi rodiče věnovali nepoužívaný mobil, vehementně s ním pracoval, ptám se, jestli někomu vola. "Píšu zprávu!" utřel mne.