řekla mi do telefonu mladší dcera, která už má svou rodinu. Jako starší generace nemám ráda rodinné telefonické hovory a esemesky. Dávám přednost hovoru z očí do očí, do telefonu se řekne a napíše něco,
co bylo bezpochyby bylo myšleno dobře, ale najedou tam slyším nějaký podtón, nepochopím proč sms byla tak úsporná, proč mi nenapsala víc, možná jsem ji tou předešlou sms nějak nadzdvihla. Ten podtón nejspíš se k něčemu vztahoval z minulého týdne, ale to už nevím o co šlo.
Je těžké si uvědomit, že i dcera zrovna nemusí být v optimálním rozpoložení, aby se vybavovala s matkou důchodkyní, která nemá na práci nic jiného než obstarat pejska, jídlo a svých pronajatých 32 metrů čtverečních, matkou, která má přehršel času a vůli povídat si.
Aby bylo jasno, P.T. čtenáři, mám dvě dcery, letos oslaví 36, resp. 39 let. V tom věku jistě nemají na mne tolik prostoru. Už se učím, té mladší nevolat večer, protože po celodenním shonu s dvěma malými synky v horším případě žehlí, v tom lepším užívá si chvilky s manželem. Starší dcerce lze volat toliko večer, protože je celý den v práci a před osmou ji nezastihnu. Je slušná, mé večerní telefonáty snáší, i když nejednou si povzdechla, že hodina na telefonu je pro ní opravdu moc. Přeorientovala jsem se tedy na sobotu, to jí zavolám před polednem a snažím se být úsporná.
A teď mi ta mladší, viz titulek, řekla, abych je už konečně pustila. Měla tím na mysli, že si je, dcérušky moje, pořád držím pod křídly jak kvočna. Dva dny mi trvalo, než jsem ji dala za pravdu. Je to tak. Jenže, toto vše má pozadí. Holčičky se mnou vyrůstaly v podstatě samy, jejich tatínek pracoval na železnici v turnusech a byl málo doma. Když po jedenácti letech vzalo manželství za své, a já si po čtyřech letech našla nového manžela, happy život se nekonal. Ten nový a má děvčata neměli právě dobrý vztah, spíš naopak. Takže jednou jsem se tetelila s holčičkami, jednou jsem vycházela vstříc novému manželovi. Nebylo to dobré pro nikoho z nás. Ten druhý manželský vztah skončil po dvaceti letech, já zůstala sama, nechci to měnit. Tedy zůstala sama bez chlapa. Ale zůstala s dcerami. Jak jsme během těch let rajzovali po Československu, od Komárna, přes Bratislavu, Žlutice, Karlovy Vary, Rakovník, zakotvila jsem v Plzni. Tam, kde moje holky zůstaly po studiích. To by člověk nevymyslel, bydlíme na jednom sídlišti.
Jak je člověk v letech, pořád se musí učit. Tak prý mám holky pustit, a zapomenout na svou úlohu kvočny, povídala ta mladší. Jasně má pravdu. I když já si zase tolik chybu nepřipouštím. Zcela zřetelně hlásám, že, když přijde rodina mladší dcerky, mám je ráda dvakrát. Když přijdou a když odejdou. Starší dcera přijde tak jednou za měsíc, strávíme spolu celé odpoledne, něco dobrého uvařím, pak si povídáme, pustíme si film a odchází za tmy.
Pustila jsem je, děvenky, do světa v roce 1990, to šly na vysokou školu. Byť jsou od sebe tři roky, každá studovala různě dlouhou střední školu, ta starší pak jeden rok praktikovala jako učitelka. A obě promovaly v roce 2004.
Dnes mi mladší dcerka telefonovala: "Mami, mohu přijít s klukama dnes odpoledne nebo ve čtvrtek". Není pravda, že bych jí chtěla odbýt za to, co mi řekla, ale zahlásila jsem statečně: "Ve čtvrtek ne, to mám doktora, dneska taky ne, protože si dám odpoledne šlofíka, pejsek blbne od rána, skrzevá ty dvě hárající feny nahoře!".
Já ty moje dvě holky stejně nepustím, ale budu je asi muset držet jen opatrně, aby si nevšimly.
