Kos je vůl

Milovala jsem tuto soudničku Františka Němce, tuším jsem ji viděla i v televizním zpracování. Jenže tento můj kos, kámoš už víc než měsíc, je, jak je mu vlastní, velmi mazaný.

Vyrazím zadním vchodem z paneláku minimálně třikrát denně s pejskem. Ten má pochopitelně okamžitě spoustu práce, tolik čuchání, když u nás ve vchodu bydlí hodně pejsků, ale hlavně feneček. Hned pod borovicí naproti dveřím sedí na zemi kosík. Klidný, pokukuje, ani se nehne, pes pro něho není ohrožení. Sedí, kouká, je pěkně bachratý, možná tak dobře napapaný, snad načechraný. Každý den mu nosím jablíčko, pěkně rozkrojené na dvě poloviny a dávám si pozor, abych je položila řeznou ranou navrch. Dneska tam měl i kus rohlíku, někdo mu asi hodil. Přiletěl k němu i hejl, správně hýl. Toho poznám podle červené náprsenky. To jsem si někde před časem u obrázku ptáčka přečetla. A tak jsem i pochopila, jak se malým dětem, když dorazily z procházky v zimě s červeným nosem říkalo: Ty máš hejla! Ještě poznám sýkorky, a tím jsem jako ornitolog skončila. Ovšem tady na sídlišti hodně lítají "protivní ptáci", jak jim říká má maminka. Jsou to nějaké straky, a jak jsem je dnes sledovala, úporně si stavějí hnízda, je vidět, jak lítají s klacíky v zobáku.

Když byly děti malé, na balkón jsem nadrobila zbytky vánočního cukroví.

Ta malá řekla: "Ptáčkové nám na jaře pěkně zazpívají!"

Ta starší řekla: "A poserou nám balkón!"