"Jsi válečná garnitura!"

S těmito slovy jsem se smála, později zlobila, na to nadávala, pak zuřila. To vše na adresu mého bývalého manžela (ročník 1941). Já (nar. 1955) jsem totiž nedokázala pochopit, že vše schovával, protože by se to mohlo někdy hodit.

Přistěhoval se ke mně po rozvodu s příručním kufrem, kde mimo hygienických potřeb, měl nějaké prádlo a pyžamo. Zpočátku to vypadalo idylicky. Snažila jsem se tvořit nové hnízdečko, kde zcela nespokojeně vrkaly mé dcerky z prvního manželství. Přijaly mého nového patnera jako nevítané kukaččí vajíčko, z kterého se časem vyklubal sebestředný orel a posléze dokonce nelítostný sup. Ale to je jiná historie.

Ten člověk si všechno schovával. Nikoliv z nějaké piety nebo jako suvenýr. Ne někam pod sebe, do svých koutků nebo pelíšků. Všude jsem časem narážela na skoro titěrné věci, a to na místech, která jsem veskrze považovala za své. Tak například v šuplíku s příbory se objevil smotek asi půl metrové, blíže nedefinovatelné šnůry, na zrcadle v koupelně visely dvě gumičky, věšáček na klíče v chodbě zdobila  nějaká fujtajblová izolačka nebo co...

A tak to šlo dál. Dvacet let! Ovšem záhy po jeho příchodu jsme si pořídili zahradu u řeky. Co neovládl doma svými poklady, to "věnoval"  do chatky.

Ta původně byla opravdu krásná: malý pult, plynový sporák na PB bombu, rohová selská lavice se stolem a dvěma židlemi, koberec. K tomu schůdky do podkroví, kde jste sice lezli po kolenou, ale dalo se tam spát.

Jak šel čas, do podkroví nastěhoval nějaká prkna od někud - třeba se budou hodit, selské posezení se přestěhovalo k nám domů, jeho místo zaujala kárka, která měla propíchnuté gumy, a pofiderní skřínka, které jsme museli průběžně domlouvat, aby se nesesunula gravitací.

Tam, na zahradě, kde jsme pěstovali kadeřábek, který nám jednou sežrali nějaké larvy, natahal odněkud staré okapy, třeba by se daly využít.

Jenže se nám časem na zahradě zřítila udírna vybudovaná původním majitelem. To však nebylo v centru pozornosti manžela. Dokonce, když mu soused Luboš vytýkal, že náš domeček na nářadí se neobvykle naklonil k jeho pozemku, manžel stále motal své provázky a opečovával dřevěné konstrukce, které původně v mateřské škole sloužily jako ochrana topení; jak jinak opět složené na zahradě. Foliovník, v kterém jsem si na jaře pěstovala sadbu kytiček, v létě se tu pak rodily roubované okurky salátovky a krásné papriky, krutě chátral. Ovšem se na zahradě objevily jakési "špůlky", dole kolo, pak komín, nahoře kolo - skoro jako stoleček; ale proč jim máme mít pět, když se nikam nevejdeme?

Jak se tak rozplynulo manželství a zahradu jsme prodali (peníze cash si shrábl sám), naše cesty se rozešly.

Najednou, sebekriticky musím přiznat, že i já si věci schovávám! Hrůza si to připustit! Ovšem! Já si schovávám věci nové, nikoliv staré, které by se mohly někdy hodit. Takže mám ve skříni zcela nové džíny, které jsem ani jednou nezakusila, natož je nosila. Džínová košila mi pasuje, schovám si ji už rok na příští léto. Svetr, jenž mi darovala dcera před rokem, jsem měla včera poprvně. Ty krásné dřeváky, skoro takové hipísovské, bleděmodré, si taky šetřím (ono je fakt, že na městské dlažbě se v nich blbě chodí). Taky jsem si v létě za velký peníz koupila zdravotní a přitom efektní sandále, ty jsem měla jen jednout, za ty peníze si je musím šetřit.

Kruci, do hrobu si to nevezmu.