Jsem down a úplně blbá

To se tak stává, kolik lidí se takto cítí. Někdo občas, chvíli, někdo déle. Buď se z toho vyspí, potěší se s partnerem, jdou do baru nebo se nakopnou sportem. Pokud si ovšem ten blbý stav uvědomují a dokáží jej řešit.

Já si jej uvědomuji, ale, když jsem v té super down nejnižší formě, nedokáži to řešit, prostě se řítím. Jdu třikrát denně ven s pejskem, protože to jinak nejde, klepu se a potím. Musí se, hafík,  přece projít, doufám, že se už vykaká,projdeme obvyklý okruh. Každý krok je pro mne utrpení, potím se, zkusím jít s ním ještě dál, třeba to bude lepší, ale není. Začne-li čichat na nějakém místě, je to trošku lepší, protože si říkám, že se mu to líbí, to už mne bolí záda, tak se ohnu a dělám, že si zavazuji tkaničky. Mám vůči pejskovi výčitky, když jsem down, přece mu tu jeho radostnou denní náladu nezkazím. Takže pořád v sobě bojuji.

Říkají tomu bipolární porucha, dříve maniodepresivní cosi. Už mám na to deset let tabletky. Kolik vzácných, chytrých lidí touto poruchou trpělo, že, Leonardo da Vinci, Vincent van Gogh si ufiknul ucho, Hemingway a Majakovskij si hodili mašli.

Když mne rapla mánie, to už teď díky novým tabletkám nemám, tak jsem byla celé noci vzhůru. Vymýšlela nemyslitelné a pejsek se měl fajnově. Chodili jsme ven co chvíli, chudák si ani nestihl pospat. Jenže jsem s lidmi vůkol komunikovala, aniž by po tom toužili, furt jim něco vyprávěla, třeba na zastávce tramvaje. Ze slušnosti chvíli poslouchali, pak se odvraceli.

Už mne ty tabletky nějak srovnaly. Jenže ráno, když na ně pohlížím, než je do sebe hodím, pořád si nemohu přebrat, jak v tom malém bílem kulatém cosi je něco, co mne zrovna srovná. Asi to tam nějak narvali.

Říkala jsem si, že mánie je vlastně fajn. Je mi dobře, jupí a hurá. Že e-shopy jsou fajn, neboť bezbolestně (strašně nerada nakupuji v klasických obchodech) vyberu co potřebuji. Ve skutečnosti co vlastně nepotřebuji. Blbá mánie. Pořád jsem měla potřebu objednávat v rodině to tomu, to zase té, ale i pro mne. Peníze letěly, a ve skříni mi visí modely s visačkami, které jsem ještě neoblékla, zrovna tak pro členy rodiny. Nějak jsem časem konečně prohlédla. spíš to bylo kvůli tenčícímu se kontu.

Takže se v tom furt mlátím. Ovšem mám dva báječné vnuky, s kterými se dají dají dělat věci nevídané, to vám řekne každá babička, a nemusí být zrovna bi-po. Jenže, ty, opice malé, mne vždy tak nabijí energií, že v noci nemohu spát. A zase vymýšlím, čekám, až bude ráno, půjdeme ven s pejskem....