Jsem černá vdova?

Ve skutečnosti jsem dvakrát šťastně rozvedená, ale co se děje v posledních třech letech mé svobody a korespondence, tak nad tím mi už rozum zůstává stát.

Po zkušenostech z minula jsem nechtěla a nechci domů chlapa, dosavadní tříletá svoboda mi naprosto vyhovuje. Protože jsem od přirození člověk komunikativní, mrkla jsem na e-darling, tam mne někdo přeposlal na Twoo, či jak se to jmenuje, a začaly mi chodit nabídky na, zpočátku, dle vyjádření chlapů, nezávazné psaní. Fajn.

Tak jsme si psali s Pepčou /bydleli jsme ve stejném městě/, jednou jsme se setkali v kavárně a domluvili se, že dál uvidíme. Psali jsme si e-maily dál. Jednoho dne jsme dostala zprávu, že zrovna přišel z noční, seřval svou fenku, která se zase podhrabala do zahrady. Teď prý si dá bábovku od neděle a jde spát. Uběhl nějaká čas a víc ani řádku. Nešlo mi to do hlavy, ještě jsem napsala e-mail, ale už se neozval. Nezdálo se mi, že by mne tak hned poslal do háje, určitě by dal vědět, kdyby už si nechtěl psát.

Pak tu byl Jeníček z Českých Budějovic. Tam jsme e-mailovou korespondenci po čase vyměnili za telefonický styk, volal on na účet firmy. A bylo to často. "Janičko, uklízím ložnici, teď mi přivezli novou postel....bolí mne ouško, mám horečku...jdu na tenis....probral jsem skříně, vyhodil trička, která se mi přes zimu srazila....jedu na dovolenou do Dubaje...už jsem doma...". A za týden konec. Nenapsal, nezavolal. Zkusila jsem na číslo zavolat, volaný účastník jméno Jeníčka neznal.

Asi v září tohoto roku proběhla na idnes diskuse k článku vztahujícímu se k polévkám.Diskuse ze zúčastnil pán z Paříže, který přinesl zajímavé podněty. Nedalo mi to, reagovala jsem, a mezi námi se rozvinulo velmi pěkné povídání. Byl to Čech, dlouhodobě usazený v Paříži a já, frankofil, čerpala z každého jeho e-mailu maximum informací. Zjistili jsme, že máme spoustu společného (nejen to, že jsme během studií bydleli na koleji Větrník v Praze), přes internet jsme si povídali o spoustě věcí, včetně soukromých a rodinných. Psali jsme si každý týden, někdy psal francouzsky, abych doma trénovala. Poslali jsme si fotky dětí i pejsků. Napsala jsem ještě 17. ledna, ale od té doby už jsem od Jana žádnou zprávu nedostala.

Nevím. Kde jsou ti mí kluci? Jsem přesvědčená, dle dosavadní korespondence, že ani jeden z nich, to nevzdal dobrovolně. Všechny jejich poslední e-maily byly pozitivní. Tak jde čas. Přišlo to, něco jsem se dozvěděla, poznala.