Jak jsme stavěli na gymplu komíny

Jinak stabilní budova rakovnického gymnázia, někdejší reálky, kde v letech 1774-1784 působil slovutný Zikmund Winter, zaznamenala v sedmdesátých letech minulého století újmu v podobě rozkládajících se komínů.

Usoudilo vedení školy, že právě maturanti jsou duchovně i fyzicky zdatní, aby řítící se pohromu zastavili. Ohledně stavební firmy nám nebylo nic známo, nicméně místo výuky tělesné výchovy, civilní obrany a fyziky (náš třídní byl fyzikář - zdravím pana profesora Kohouta), jsme nejdřív běhali, pak chodili, nakonec šmajdali mezi přízemím a půdou budovy. Že to byla prča na druhou, není třeba psát, kmitali jsme dolů, vzali dvě cihly, makali nahoru, ledva se sunuli dolů.  I při takové činnosti si gymnazisté dokáží najít spoustu srandy a průpovídek. Jak jsme se tak cestou po schodech potkávali, jedni dolů, druzí hore, protkávali jsme hovory útržky z Černých baronů.

Po nějaké době již bylo na půdě nových cihel dost a starého nebylo co snésti. Nejlepší čas půdu prozkoumat. Zámky černých skříní lehce odolaly a co jsme neobjevili! Kopu knih, třídních výkazů, pečlivě vedených po ročnících. Spolužáci, kteří pocházeli z lepších rodin, hned hbitě vypočítali, kdy táta maturoval a vyhledali příslušný třídní výkaz.

To bylo překvápko - hele, táta, čtyřku z přírodovědy a vzali ho na farmacii, ....kruci, táta - matematika+deskriptiva za tři, dotáhl to na architekta.... a tak dál.  A spolužáci si vytrhávali z výkazů příslušné stránky, aby jimi mohli ve správný okamžik děsit rodiče.

"Rozbouraný" gympl měl však své studentské kouzlo. Stalo se, že na dveře při výuce angličtiny někdo zaklepal, byl to Prokeš z "áčka", přes rameno měl sekyru, a povídá: "Je tu Hudeček?!" Naše angličtinářka omdlela. Ona byla vůbec exot (dej jí Pánbu lehké nebe), když se bourala tělocvična, Pepík někde uzmul rám od basketbalového koše, když se ho snažila vyvolat, jen zamrmlal: "Ticho, hledám Radio Luxemburg".