V devadesátých letech minulého století (to je hrůza, takto to napsat!) mne už vlastně netankovalo, zda chci být úřednicí na magistrátu, pod penzí, nebo novinářkou, která nemá své jisté, zvláště v regionálním tisku.
Přišla doba, kdy jsem usoudila, že čtrnáct let ve veřejné správě, je tak akorát. Ty první čyři roky, kdy jsem byla tajemnicí městského úřadu, byly pěkné. Rozumný starosta, s městskou radou, kde jsem měla dle zákona hlas poradní, jsem občas boxovala, zvláště, když mi ředitel školy vytýkal, že příliš lpím na zákonech!!!! Následovala pak pozice na magistrátu jednoho západočeského města, enfant terrible této gasudárstvěnuje politiky.
V r. 2006 jsem opět stála na rozcestí. I to se, ne bez potíží, překlenulo. Ale posléze, nějaký rok sem tam, jsem se po rozvodu dobrovolně ocitla v Plzni, kde žijí po studijích obě mé dvě dcery. Přišla jsem středem, velké město, velké možnosti. Houby, velebnosti. Kdo by stál o novinářku, které je padesátšest let? Více než kdy jindy, oh, marxisté mají pré: mládí vpřed! Najednou jsme byli jasná Amerika, všichni jsou mladí, zdraví, vitální, usměvaví se zářícími zuby, prostě free, cool a in. Ovšem, mezi námi, mrkněte třeba na CNN, kdepak vnadné krásky - komentátorky, které se zasloužily o společnost tím, že získlaly ostruhy v missích soutěžích nebo chodily s celebritami! Kvalita, to je to, oč tu běží. U nich.
Do redakce uz neproniknu, nu což. Alespoň mi vyšla jedna kniha, kterou jsem vydala vlastním nákladem, věnovala je svým dcerám, ať si mají vnoučci co číst.
Už nikdy nezažiji to krásné rozechvění, kdy držím obtah svého článku, s fotkami, které jsem udělala. Už nikdy.
