Jak jsem se nestala novinářkou I.

Byť jsem na profesi novinářky "vyučená" vysokou školou, kovaná dlouholetou externí spoluprácí s různými redakcemi, od regionálních až po celostátní, profesionální novinářkou jsem se nikdy nestala.      

V přijímacím řízení na VŠ, v rámci talentové zkoušky, jsme měli, mimojiné, napsat, proč chceme být socialistickým novinářem. Kluk v řadě přede mnou se otočil a zeptal se: "Mám napsat, že kvůli tomu, že tu není matematika?". Jedna výrazná dívka vstala a odešla. Po letech jsem se dozvěděla, že to údajně měla být Halina Pawlovská, která usoudila, že socialistickým novinářem nechce být. Nějak jsem do práce zakomponovala Karla-Havla Borovského s variací na sportovního novináře Karola Poláka, protože nic jiného vtipného mne nenapadlo.

Ústní zkouška pak byla pro mne naprostá katastrofa. V zajetí odpovědnosti jsem se klepala před komisí, neschopná říci ani své příjmení. Otázky byly příšerné, nevěděla jsem, že BAM je zkratka pro Bajkalsko - amurskou magistrálu; že vrcholným orgánem Socialistického svazu mládeže je sjezd! Při otázce, kdo komentoval pro rozhlas příjezd sovětských tanků do Prahy v r. 1945, jsem se zřítila definitivně.

Napsali mi pak, že nejsem přijata. S vědomím, že hůře už být nemůže, jsem napsala tak drzé odvolání k rozhodnutí, v němž jsem zpochybnila vše, mimo mé dosavadní novinářské práce gymnazistky v regionálním týdeníku.

Napsali mi, že jsem na základě odvolání přijata.