Go away

 Drží se klandru v tramvaji, v ruce kalíšek s víčkem a brčkem, dráty jim trčí z uší, telefonují, balancují s písemnosti v náručí.

Mám říci, že je mi jich líto? Já, která jsem zažila fajn posezení v kavárnách, tak napříkad v Savarinu nebo Slávii v Praze, kam chodily i babky, po krkem fiží, objednaly si kakao a vytáhly z kabelky rohlík. Dalo se tam sedět celé dopoledne, stejně tak i v jiných pražských kavárnách, to bylo  v letech 1974 až 1978. Učit se, připravovat se na seminář, číšníci byli shovívaví a ohleduplní. Dokonce i v té Slávii jste si mohli dát knedlíky s vajíčkem, pochybuji, že to je dnes na jídelním lístku.

Ale o to nejde. Mne mrzí shon, ve kterém ti mladí dnes žijí. Je to jejich způsob života, neuvědomují si to. Život jim proplouvá mezi prsty a tak nějak to k jejich způsobu života patří. Jsem zřejmě staromilská. Ale káva, k té se patřilo sednout si, popovídat, pokouřit. A když kapsa studentovi stačila, zajít k Myšákovi do Vodičkové ulice a dát si puding Diplomat. Jsou i jiní, kteří chodí do čajoven, tady a teď, proberou aktuální i jiné témata.

Když jedu ráno tramvají do práce a vidím, jak několik dívek cestou usrkává kávu z termohrnků, v duchu si říkám - holky, dělejte to jako já, vstanu o půl hodiny dřív, dám si turka, pokouřím a rozvrhnu si celý den. Ale, každý máme svůj řád i styl. Poseďte si, tohle za to nestojí, přijde čas, kdy budete běhat okolo manžela, dětí. Tento krásný čas vám už nikdo nevrátí, tak si ho užije.