Dvojjazyčné děti

Dneska v našich luzích není nic výjimečného, že rodiče záhy po narození dětí usoudí, že tyto s češtinou ve světě neprorazí a rozhodnou se z potomstva vychovat  polygloty. Ve větší míře, než kdykoliv dříve, se dnes rodiče rekrutují z různých národů, národností i společenství a dětičky jsou tváří v tvář konfrontovány se záludnostmi nikoliv jednoho, ale minimálně dvou jazyků.

Své holčičky jsem povila v Rakovníku, mém rodišti, v letech 1978 a 1981. Manžel byl Slovák, v té době jsme bydleli v Komárně, resp. v Bratislavě. My rodiče jsme byli na tu dobu celkem jazykově erudovaní, mimo obligátní ruštiny jsme ovládali i další jazyky, manžel suverénně maďarštinu a němčinu; já pak francouzštinu a angličtinu. Nebylo pochyb, že děti budeme k jazykům vést.

Ovšem nejdřív je bylo třeba naučit mateřštinu. Podle mne to měla být jasně čeština, protože jsem byla matka! Podle manžela ale slovenština, bydleli jsme na Slovensku! Spor byl víceméně akademický, protože život to vyřešil za nás. Prostě jsem byla s dětmi doma, mluvila na ně česky. Táta byl často služebně mimo domov, s dětmi pak komunikoval slovensky. Stejně tak se holky bavily s kamarádkami na písku před domem. Aby se to nepletlo, doma jsme měli nastavené rádio na rakouskou stanici Ö3, kde hráli pěkné písničky. Ono v té době na našich radiových vlnách se nedalo nic moc dobrého chytit, stejně jako v televizi. Takže u nás, vzhledem k blízkosti, v TV běžela často Budapešť a Vídeň.

Takový menší Babylon, ale ještě se to nepletlo!

Bystrá dcerka Janka ve svých třech letech pojednou pravila: "Prečo ocino hovorí ríbezle a maminka rybíz?" Bylo načase vysvětlit dítěti rozdíl mezi češtinou a slovenštinou, spíše tedy to, že každý z jejich rodičů mluví trochu jinak. To děvče z toho mělo nějaký čas guláš. Stávalo se, že slovenské slovíčko skloňovala česky, ale to se časem utřáslo.

Jezdívali jsme k našim do Rakovníka vlakem. Cestou tam, v Břeclavi, jsme nahodili češtinu, cestou zpět, slovenštinu.

Když bylo děvčatům třináct a deset let, přestěhovala jsem se s nimi po rozvodu do Čech. Přišly do české školy, kde je v prvním pololetí z češtiny neklasifikovali. Na konci roku měly obě holky z češtiny jedničku a já byly pyšná. Na to se obě postupně probojovaly v olympiádě z češtiny na přední místa, Janka vyhrála krajské kolo, bodovala v celostátním. Bětka se po výhře v okresním kole dostala do krajského, kde dosáhla také pěkného umístění.

Dneska obě dvě ovládají velice dobře angličtinu, němčinu, základy francouzštiny, něco z maďarštiny, Janka portugalštiny, no, jasně a slovenštinu!