Do práce jak na molo

OnaDnes mne před několika dny svým článkem http://ona.idnes.cz/obleceni-v-horkem-pocasi-08p-/modni-trendy.aspx?c=A140713_203245_modni-trendy_sck nadzdvihla. Fajn, poradila předním manažerům a jim podobným, zvláště pak ženám, jak v horkém počasí přečkat s elegancí pracovní dobu. Ovšem, tito recipienti, na tak vysokých postech, nepochybuji, mají své stylisty a poradce a nejsem si zcela jista, zda hledají inspiraci právě na OnaDnes.

Pak je tu níže postavená a pracující (!) horda jedinců, jíž doporučení kostýmku z lehkého lněného materiálu, doplněného slušivými střevíčky, možno i balerínkami (na celý den v práci?) přinejmenším mírně nadzvihne ústní koutky, ne-li něco dalšího.

Takže, vážení, z praxe.

Při nástupu do práce, vlastně až po dvou měsících, jsem vyfasovala oranžové triko, které ve firemní hierarchii o mne široko daleko hlásalo, že jsem nováček. To mělo trval po zkušební dobu, tedy po tři měsíce. Ještě po půl roku jsem se do oranžové stále odívala, byť jsem měla již nárok na tričko bělemodré, oděv regulérního pracovníka. Podotýkám, že to tričko jsem vyfasovalo jedno, čili nosila jej v práci od pondělka do pátku. To jen pak stačilo v pátek jej doma opřít do kouta, stálo a patřičně páchlo. Vyprat, usušit a v pondělí nanovo. Konečně jsem po půl roku dostala tričko bleděmodré, na břiše jedna velká díra a pět malých. Kdepak skončil jeho nositel přede mnou?

Má, nikterak něžná, nožka denně plave v pracovní obuvi o dvě čísla větší. Alespoň mám oproti kolegyním tu výhodu, že botky jsem vyfasovala nové, ony dostaly již upotřebené, ať žije hygiena!

Objevil se zde též blog týkající se pracovních agentur.

Chtěla jsem to tady spláchnout z jedné vody načisto, ale zpětně jsem ten blog již nenašla. Mimo jiné se v diskusích objevilo: "Měli se lépe učit, nemuseli by pracovat přes agenturu!" Já jsem se učila dobře, maturovala na samé jedna, promovala v r. 1978. Jenže jsem se po rozvodu přestěhovala ve svých sedmapadesáti (!) letech do velkého města, právě z jalového maloměsta, kde o práci nezavadíš. V tu chvíli jsem byla bezesporu světová, "je přece normální za prací se stěhovat!"

Ne, že bych si představovala, že tu mne čekají. Po roce nekonečného posílání motivačních dopisů a dalších materiálů, jsem usoudila, že před důchodem, který mne čeká v šedesáti letech, vezmu vše. Tak jsem se dostala na agenturu, která mimo zprostředkování zaměstnání, má i vlastní aktivity, kde zaměstnává invalidní lidi, takové, jako jsem já.

Do konce tohoto roku, bude-li práce, odšomtám v těch hrozných botech a tričko se nejspíš rozpadne, zašívat ho nebudu.

Vězte však, že jsou na tom lidé u jiných, cizozemských, zaměstnavatelů hůř. Menstruující ženy musely nosit na paži červenou pentličku a bylo jim dovoleno častější navštěvování WC. Až se jednohlasně vzbouřily, zaměstnavatel od této potupné praktiky odstoupil. Když pracovník zemřel na místě, jen ho odtáhli, přikryli, linka se ani nezastavila.

Jen s lehkou nostalgiií vzpomínám, jak jsem kdysi trávila víkendy v triku a džínách s tím, že během čtrnáctileté služby ve veřejném správě bylo kostýmků dost.