No, jasně, dovedu si triko vyprat. Když ale přijdete v noci před dvanáctou a ráno startujete opět ve dvanáct v poledne, tak to jediné triko je obvykle mokré. Ale tady šlo o to, že zaměstnavatel razí štábní kulturu, přičemž nás vybaví starými triky a botami. Jinak stát přispívá subjektu, zaměstnávajícímu invalidní osoby (jako jsem já) měsíčně 75% skutečně prokazatelných mzdových nákladů, maximálně však 8.000 Kč. Při minimální mzdě, kterou dostávám, tak prakticky zaměstnavatele nic nestojím, byť pro něho práci vykonám.

Skutečně, článek je notně zmatený. Přiznám se, že nechápu, proč pracujete celý týden ve smradlavém špinavém triku. Vyprat se snad dá i jiný den než v sobotu, dokonce klidně i každý den, nechce-li člověk smrdět. Triko se dá i zašít, když už člověk nemá tu odvahu slušně požádat šéfa o nějaké zachovalejší, totéž s botama - než škobrtat v obřích botách, tak opět slušně požádám o jiné, případně si koupím svoje.

Článek na Oně skutečně pitomý byl, ovšem ne tak proto, že by snad jeho cílovou skupinou byly dámy s vlastními stylisty, ale spíš proto, že v případě 90% oblečků by vás do kanclu ani nepustili...

Nicméně dokážu pochopit otrávenost a asi i drobnou frustraci ženské před důchodem, která i přes vzdělání a praxi prostě slušnou práci nesežene, nebo jen s velkými obtížemi. Tohle je spíše zajímavé téma. Mám k němu jedno dost děsnou historku - jeden známý, personalista (o dost mladší než já), mi jednou řekl, že má-li starší ženská v životopisu napsáno, že prefektně ovládá práci na PC, tak jí rovnou háže stranou, protože určitě lže, A to si chlapec sám uměl tak akorát tabulku vybarvit, a co je to makro tušil pouze vzdáleně. Hodně se divil, když jsem poněkud nespolečensky ukončila hovor a urychleně se vzdálila. Netušil, že zůstat ještě chvíli, tak mu jednu napálím.

Čím jsem Vám povinována, abych se musela omlouvat?

Kroužím kolem Vašeho článku jako nerozhodný tygr, přečtu, pozastavím se, odejdu...ale nakonec mi to nedá. Nerozumím Vám. Píšete, že jste s tím, jak to v práci máte srovnaná a na ten půlrok se Vám nechce se s tím zlobit. A zlobíte se. Znáte profesi v nic moc triku i profesi v kostýmku. Tak co je špatně? Vůbec jsem to nepobrala.

Pamatuji si dobu, kdy jsem pracovala v "eráru" a když se v prádelně špatně vyspali a naškrobili nám haleny, vracela jsem se domů s odřeným krkem, šaty se jednou vrátily po kotníky a jednou mini a celkově jsme v nich vypadaly jako idioti všichni, velká erární razítka nejlépe na hrudi. Boty jsme nafasovaly, hodily do skříňky a koupily si rozumnější. Taky jsem pracovala v čem jsem chtěla a lítala ponejvíce v džínách a triku a teď mám prostě tu kostýmkovou dobu. Všechno má svoje. A stejně jako mne nebavil čepec, který škubal vlasy, tak mne teď nebaví v létě boty s uzavřenou špičkou.

Ale zlobit se kvůli tomu...není to zbytečné?

To je šílený My se v práci převlíkáme do toho nejpohodlnějšího, protože se válíme s dětmi po koberci, cvičíme, malujeme, atd.,(MŠ), zabilo by mě, kdybych měla mít nařízeno, v čem budu. Jednou jsme dokonce odpoledne venčily děti na zahradě v plavkách, blbly jsme s nimi v bazénu a pod mlhovištěm... Rodiče si pro děti chodili v kostýmkách nebo v obleku s kravatou a trpce záviděli,,,

Děti mají fajn tety.

Nějak jste se do toho zamotala. Sama jste si kostýmků užila dost, ale protože teď jste dělňas, tak vás pobuřuje nicotný článek o oblékání v horkých dnech? (na který jste ani nedodala odkaz). A že si necháte líbit rozdrbaný starý triko fakt není k politování 

Že jsem se zamotala? Jen povrchní individuální dojem. Úkolem nebylo zhanobit článek, pro mnohé byl jistě přínosný, dámy si uvědomily, že v horkých letních dnech vlněný rolák s tvídovou sukní, to vše doplněné tlustými punčocháčemi, je oděv nepohodlný. Cílem naopak bylo říci, že existují i jiné profese, kterým firemní disciplína volí i způsob odívání, děj se co děj. Není to mezi dnešní populací příliš známo. Jen Vám, paní Součková, pakliže neznám Váš věk, řeknu, že se, půl roku před důchodem, ani kvůli děravému tričku nehodlám dostat se zaměstnavatelem do sporu. Nestydím se za to, že jsem dělník, i to je pro mne zkušenost. Minimálně proto, abych napsala blog. A jak již řekl Jiří Wolker: "Dělník je smrtelný, práce je živá!" To bylo téma mé písemné části maturity z českého jazyka.