Jako holčička jsem se zúčastnila okresní spartakiády na SK hrišti v Rakovníku, měla jsem modré trenýrky, ale víc si z toho nepamatuji. Pak jsme cvičily, my holky, v čemsi zeleném, ale to se mi už taky rozplývá.
Ovšem zcela v paměti mám, a budu mít, nácvik a cvičení na spartakiádě v r. 1975. Tehdy to byla historicky první vysokoškolská skladba. Jako holky z fakulty žurnalistiky jsme nacvičovaly samostatně, jinak vcelku jsme byly zařazeny do humanitní, nemělo to oficiální název, kliky, tj., žurnalistika, práva, filosofie.
Nechť si kdo chce říká, že spartakiády byly propagandistickou akcí socialismu, tak tohle je mi fuk. Společná velká cvičení měla v republice tradici, tehdy to byly slety, později spartakiády. A já jsem naprosto přesvědčená, tohle mi dnes už nikdo nevezme, že spartakiáda byla prostě svátkem sportu, nechť na Hradě nebo na ÚV KSČ seděl kdokoliv. Nám to tehdy bylo opravdu jedno. Cvičit na Strahově, to bylo opravdu hezké (chci se oprostit silných slov). A taky to bylo dobrodružství, považte, jednou jsme odcházeli z plochy, přede mnou chlapec, do půl těla nahý, celá záda od písku. Tak jsem mu na záda foukla a už jsme se seznámili.
Mí rodiče se pak na naše vystoupení dostali, byl to pro ně velký zážitek. Ono, skutečně dnes už si to asi málokdo uvědomuje, bylo nesmírně náročné skloubit choreografii, hudbu a mnoho, mnoho cvičitelů, kteří se podíleli na tom, aby cvičící v ten správný okamžik udělali to, co mají, souzněli s okolím.
Ve finále naší vysokoškolské skladby chlapci mírně podřepli, my holky, jsme jim měly nastoupit na stehna, kluci nás měli držet v pase a my kvrdlat těmi bílými bambulkami. Osobně se mi to nepovedlo, kruci, vždycky to vyšlo, klukovi jsem sklouzla ze stehen, trapně jsem trpěla na zemi a snažila se to dohnat bambulkami.
Utekla velká doba, v r. 1995, pokud se nemýlím, měla být další spartakiáda. Navrhla mi teta ze školky (jinak mladá holka), že by cvičila s mou druhorozenou dcerkou Bětkou v sekci rodiče s dětmi. Chodila si pro Bětku k nám domů a těšili jsme se všichni na veřejné vystoupení. To se odehrálo na hřišti u tehdejší koleje Mladá Garda v Bratislavě a já jsem břečela. Snad štěstím, radostí nebo vůbec nevím proč.
