Jojo. Naprosto stejný to mají chlapi, co to ještě stihli, s vojnou. Říká se tomu vzpomínkový optimismus.

Nostalgie, byla jste mladá, krásná a žádoucí. Já jsem byl jen to první. Mládí je velmi hezké a až s odstupem mnoha let si uvědomíme, že to mladistvé pobouření není to pravé, které by nás mělo udržet při životě. K tomu je potřeba mnohem víc, invenci, odvahu, vzdělání, manuální schopnost. Takže spartakiádě zdar a oportunistům zmar.

Je sice hezké, že se to omlouvá jakýmsi sportovním vyžitím, srandou v kolektivu (!) bůhvíco ještě, ale byly to jen uměle vyvolané "chléb a hry", kde účinkující byli něco jako gladiátoři a oběti zároveň. Režim je nahnal, aby mu potvrdili legitimitu, pustil trochu víc zboží do oběhu a před světem dokazoval, jak ho občané mají rádi.

Tak to se musím, pane Černý, důrazně ohradit. Osobně jsem jako holka z vesnice lítala po polích, později ve městě hrála volejbal a basketbal. V prváku na fakultě jsme měli na výběr několik sportů, včetně kanoistiky, atletiky, i volejbalu a dalších. Já jsem si ZVOLILA spartakiádu, nikdo mne, ani nikoho z našeho ročníku, to prohlašuji, NENAHNAL. Zvolila jsem si ji jako něco nového, pro mne zajímavého. Čekala nás časem soustředění v Roudnici nad Labem, na Albeři v jižních Čechách a reálná možnost cvičit na Strahově. Tak se stalo. Jindy bych se tam asi nepodívala.

Tedy jako, dle Vašeho vyjádření, jistojistě jsem nebyla ani gladiátorem ani obětí.

vaše vzpomínky jsou jistě pozitivní proč taky ne, ovšem když zmiňujete Sokol tak na jejich slet se cvičilo dobrovolně na Spartakiádu častu nuceně

  Podobně krásné vzpomínky na spartakiády má i moje osmdesátiletá sousedka. Dříve byla Sokolka, pak pod Tělovýchovnou jednotou, dnes opět Sokolka. Říká, že jí je jedno, pod jakou hlavičkou cvičí. A cvičí dodnes. V létě na zahradě zpíváme a hrajeme mimo jiné i Sokolíky (Šestého července na strahovských hradbách stáli sokolíci, stáli sokolíci v dlouhých hustých řadách...). Dá se nalézt na internetu. Málokdo zná staré české písničky, trend je jiný, škoda!

Já jsem na spartakiádě cvičila v r. 1960, byla to asi druhá sp. a nikdo nás nenutil. Mám na to hezké vzpomínky, ale asi proto, že jsem byla mladá. Cvičila jsem skladbu, která se jmenovala REJ. Měly jsme k tomu asi 4 nebo 5 barevných šátků (silonových) asi metr na metr.

Myslím, že horší to bylo s muži, ti se nechali nutit, ale ženy ne.

Spartakiády jsem se aktivně zúčastnil. Jako polehčující okolnost chci uvést, že

jsem byl v kategorii 6-8let. A to bylo naposledy!

Já bohužel taky. Na vojně. Ale naštěstí se vše odehrálo jen na "buzeráku", protože jsme nesplnili kritéria pro postup do nějakých vyšších kol. Vzpomínám si jen, že jsme ten nácvik všichni upřímně nenáviděli, protože to byla děsná otrava.

Ale jo. Vzpomínkový optimismus. Kdo má rád neustále dokola nacvičovat různé úkroky a poskoky - proč ne ?

Mne ale zamrazí , když si vybavím přípravu vojáků na spartakiádu. Mne osobně to z titulu funkce rotního písaře minulo. Leč kamarádi se museli natírat naftou (!!!) a doslova opékat na černé střeše garáží , aby jejich opálená těla krásně kontrastovala s bílými trenýrkami....

Naftou se tehdy za socíku lidi kvůli opalování natírali i dobrovolně, nejenom na vojně, bylo to tehdy poměrně běžné.

Jinak ale většina lidí, kteří chtěli šetřit na opalovacích krémech z drogerie, používali fasovanou Indulonu, původně na zvláčnění rukou po mytí. Stejně tehdy se na ochranu před UV zářením nedbalo a v těch kupovaných krémech na opalování bylo zhruba totéž jako v těch fasovaných Indulonách.

Spartakiady jsou porad. Akorat uz nejsou tak velke a jmenuje se to Vsesokolsky slet.

Z pohledu cvičence jsem to nezažil. Naštěstí, neboť jsem byl velice nesportovní typ. Ani mě nikdo nenutil, neboť na učňovské škole obchodní bylo tak málo kluků, že jsme měli jednu společnou symbolickou hodinu tělocviku (kvůli klasifikaci) jednou za čtvrt roku.

Z pohledu televizního diváka si vybavuji, že tam sice bylo pár dojemných okamžiků, třeba když se cvičilo na Smetanovu hudbu, ale pak to vždycky spolehlivě zabila recitace Švorcové. Jinak celkově se na to koukat dalo, ale hudba otřesná jak z televizní inscenace, když si v TV hře moji tehdejší vrstevníci pustili hudbu z magneťáku, ozvala se orchestrálka z pomezí swingu, jazzu, popu a rocku a nešťastní herci předstírali, jak jsou z té hudby odvázaní.

Teď se mi najednou vybavil zážitek ze Šafránu, muselo to být v tom r. 1975, písničkáři tam občas mezi písničky vložili pár slov nechválících tehdejší režim a jednou Pepa Nos pronesl, že by na Spartakiádě klidně cvičil, kdyby tam byla společná skladba "Obušků z pytle ven" s máničkama, že už to máme nacvičený. Potom Pepa pohovořil i o pár detailech té skladby, ale ty už si nevybavím (možná až odkliknu odeslání, to se mi stává).

SWvatá prostoto...

Jestli, pane Hample, pokud se trefíte na klávesnici, co jste mi chtěl říci?