"Člověk je smrtelný, práce je živá"

Nejsem si zcela jista přesným zněním hlášky Jiřího Wolkera, kterou jsem použila v nadpisu. Maturovala jsem v r. 1974, toho květnového dne nám v rozhlase, rozvedeném do tříd nadiktovali témata k pracím z českého jazyka.

Onoho inkriminovaného dne, při vyhlášení témat, která paní profesorka psala na tabuli, jsem to vzdala celkem na začátku, bylo mi jasné, že se budu realizovat v tématu tzv. únikovém, tj. úvaze. Za nás se to ještě nejmenovalo esej. Toto slovo naopak v pojetí tehdejších gymnaziálních studií znamenalo cosi výsostně kvalitního, hodného myslitelů, na co jsme my, nižší smrtelníci neměli čest dosáhnout.

V prvních části své únikové úvahy jsem zpochybnila smrtelnost člověka v  běhu věků, který, aniž by pracoval, natož cílevědomě , byl a je nahraditelný, protože jsou tu jeho souputnici, kteří nedají práci zahynout. Takže jsem to vzala to od palce opice,  uchopovacího reflexu, rozvedla to přes její podíl na rozvoji jedince (tj. "Podíl práce na polidštění opice", napsal to Marx nebo Engels?), spolupráci s ostatními se soudruhy v tlupě.

 A už to jelo, to byl můj startovní blok, od kterého jsem se odrazila! Nechť mi laskavý čtenář nemá za zlé, že větší část mé písemné maturitní práce si již nepamatuji. Aby tak, po tolika letech! Ovšem, jsem pyšná na to, že jsem do maturitní práce zakomponovala Osvobozené divadlo (ten dělá to, a ten zas toto). Tuto, pro mne krásnou písemnou práci, která měla dle mého na to, aby se rozlétla do všech stran, jsem zakončila prozaickým BEZ PRÁCE NEJSOU KOLÁČE, jen jsem na závěr přidala několik milých a vše objímajících vět. Ještě teď mírně slzím.

Naše paní profesorka češtiny následně práce vyhodnotila, já pusa, i s perem neotřelým, jsem dostala jedničku. Druhý den však paní profesorka přišla s tím, že naše práce přehodnotila, a všem, mimo propadlíkům, snížila známku o jeden stupeň. Dvě třetiny třídy jsme se chystaly ji upálit, což se nám pochopitelně nepodařilo, protože jejím manželem byl Saša Pleska z Brutusu.

Nastupovali jsme tedy k ústní maturitě s mínusem, nikdo z nás neměl z písemnosti jedničku. Při ústní zkoušce jsem opět narazila na Jiřího Wolkera. Ale, mezi námi, zemřel velmi mladý, jeho portfolio  nebylo rozsáhlé, dalo se to zmáknout.

Ano, měli maturitní písemky z  češtiny, ruštiny (a případně volitelného jazyka) to vypadá pro dnešní maturanty jako jako  sci-fi.

A to se nezmiňuji o matematice.