Chvála blogu

Ačkoliv nevím, nepátrala jsem po tom, kde, kdy a jak vznikl "blog", domnívám se, že vím "proč". Jsou jedinci, kteří se cítí, více či méně, povolaní vyjádřit se světu. Tu lépe nebo hůře, vstřícně nebo samostředně, k věcem, kterým rozumějí nebo ne, aby je někdo vyslyšel nebo politoval, aby si ulevili na duši nebo plivli jedovatou slinu.

Už jsem zde pár příspěvků zveřejnila, obvykle se týkaly mých vzpomínek a osobních zkušeností. Vyhýbám se politickým tématům, protože této oblasti nechci a neumím rozumět.

Naopak je pro mne příjemné zavzpomínat, možná snad i připomenout vstevníkům, případně mladším čtenářům, situace ze života, které mi přišly zajímavé a snad i humorné.

A taky ráda čtu blogy. Vybírám si, pochopitelně, a dávám přednost těm, které mne zaujmout titulkem, případně krátkou anotací, protože vždy čtu ex post. Když jsem psala jako elévka a později kovaná do novin, titulek byl vždy pro mne strašákem. Vyjádřit to podstatné, strhnout, vybídnout k přečtení. Teď už to jde nějak samo, alespoň se mi zdá.

Mám ráda blogy, které jsou blízké mému srdci, mají hlavu a patu, navíc jsou psány krásnou češtinou. Každý máme to srdce jinde, ale čeština je náš mateřský jazyk. Ostatně víte, proč se říká "mateřský jazyk"? To už věděli staří Řekové: MATKA JE VŽDY JISTÁ.

Ne každý bloger je češtinář. Důležité je však, že ví co říci, myslí to upřímně a minimálně ovládá shodu podmětu s přísudkem; cizí slova si předem pro jistotu vygoogluje.

Včera jsem tu na blogu "objevila" paní Helenu K. (kdo ji znáte, víte; ostatní si ji mohou najít). A setsakramentsky se mi její blog pedagožky líbil. Posléze jsem si přečetla zpětně její dřívější blogy a mé srdéčko zaplesalo. Chytré, vtipné, krásně napsané.

Ona fakt realisticky popsala situaci výuky v třídě adolescentů. Nejsem pedagog, mám to zprostředkovaně, má dcera učí na víceletém gymnáziu angličtinu. Navíc je třídní učitelkou. Má děti ráda, je schopná je velmi omlouvat ve snaze pochopit je. Když mi ale popisovala třídní schůzku rodičů, kde ti dospěláci otáčeli oči v sloup, viseli na mobilech, frflali a nedokázali se dohodnout na základních věcech, trošku jsem ztuhla.

Tak to jsem trošku ujela jinam. Chtěla jsem na závěr říci, bohužel ne vtipně, že je úžasné, že tolik lidí píše, najde myšlenku, čas. Je toto svoboda projevu?