Až do svých devíti let jsem žila na vesnici a výraz "trafika" jsem měla spojený jen se starým Soukupem, Máňou a jeho vnučkou Boženkou, protože se jim říkalo "z trafiky".
Vlastně jsme s holkama a klukama vůbec nevěděli, co je to trafika. A taky nás ani nenapadlo se ptát rodičů, protože tak to prostě na vesnici bylo a chodilo. Ani jsme se nesnažili pochopit, jestli ten výraz znamená něco jako z dívadla nebo kina, prostě takové ty věci, co u nás na vesnici nebyly. Možná, že ani Boženka nevěděla, co je to vlastně trafika.
Až jsme se přestěhovali do Rakovníka, viděla jsem trafiku na vlastní oči. Zážitek! Tedy hnedka na křižovatce u Baťů a taky "Na váze" stály takové čtvercové zastřešené domečky s malým okénkem vepředu. Tam jsme se jako děti chodily jen koukat. Nejkrásnější trafika byla na náměstí, hned jak jste přišli od nás dolů, od gymnázia, vpravo. Do obou stran otevřena dvě žlutá půlkruhovitá vrata, uprostřed čtyři schůdky nahoru do trafiky. Bylo tam šero, vlevo šuplíčky (ježkovy zraky, zase šuplíčky!) pro tradiční odběratele, tam trafikantka ráno rozdělila objednané tiskoviny. Ti během dne přišli, vybrali si nálož ze šuplíčku, a jen zaplatili. Záviděla jsem jim, považovala jsem to za jakési privilegium, my přidělený šuplíček neměli. Ono taky, na co, že?! Domů nám chodily noviny Svobodné slovo, ve středu Vlasta. Když jsme byly malé děti, a teta dělala na vesnici na poště, platila mi Mateřídoušku a ABC pro bráchu. To ve městě rodiče uťali.
No, a v té trafice, za pultem trůnila prodavačka. Pult byl plný různých časopisů, pamatuji, že se tam daly nalézt i čísla třeba z minulých měsíců, nebo period, jak časopisy vycházely. Vpravo na stěně byl štelář opět se spoustou časopisů, ale určitě to nebylo tak, jako dneska, když už ani nevíte kam se kouknout dřív. Tenkrát si každý našel to své, pamatuji na časopisy: Myslivost, Zahrádkář, Křídla vlasti (později Letectví a kosmonautika), Volejbal a košíková, atd. Bylo jich, těch tématicky zaměřených mnohem víc. Později přišly ty časopisy typu "Udělej si sám".
Můj tatínek pravidelně v pátek, v té milé trafice, kupoval časopis za dvě koruny, Ahoj na sobotu. Myslím, že to bylo někdy po roce 1968, kdy měl tento časopis navazovat na kdysi vycházející Ahoj na neděli. No, časopis, něco mezi novinovým a křídovým papírem, ani to nebylo, pokud se pamatuji, pořádně sešité. Příjemné, veselé čtení, akorát tak na víkend, možná někam večer k ohni. A na poslední stránce něco jako kreslený komiks, nic si z toho nepamatuji, jen, že jejich Jiříček spával v šuplíku (zase!) veškostnu. A trafikantkou, jak šel čas, se stala Alena, starší ségra mého spolužáka Franty. Jak jsem jí záviděla! Mít kolem sebe tolik čtení! A za sebou dva stojany, na nichž byly košíky s krabičkami cigaret. Jen se tak ledabyle natáhla, už věděla na přání kam sáhnout, lehce stojan otočila a vybrala požadovanou krabičku!
Trafiku, tehdy, po Velké válce, dostávali vojáci, kteří utrpěli vážná zranění, aby měli pro svá omezení možnost minimální obživy. Zrovna tak jako starý Soukup, který měl na pravém předloktí jen hák. Dostal tedy trafiku, ale tu už si nepamatuji. Byl to však hodný pán.
Teda, jestli se pořád omílá, že kluci chtěli být jako malí popelářem nebo kosmonautem, tak to je tutová blbost. Žádného takového jsem nepoznala. Vůbec si nepamatuji, že by kluci po nějakém povolání toužili.
Ale já furt chtěla být trafikantkou, dodnes.
