"Babi, máš něco v kapse?"

I ten můj malý Jenda, neposeda jeden, zase mne dostal svou otázkou, kterou jsem nepředpokládala! Není divu, dnešní děti jsou mazané a buď jdou na věc zcela přímo nebo velice chytrou oklikou.

"Jasně, že mám, Jendo, v pravé, jako obvykle kapesník a žeton do nákupního vozíku a v levé mobil. Čekal jsi snad něco jiného?"

Ošíval se jak po nájezdu blech a nevěřícně se šklebil. Aby bylo jasno, už čtrnáct dní mám službu, beru jej odpoledne ze školky a v kapse mé bundy se vždy nějaký bonbónek pro něj najde. Tentokrát mi to nějak nevyšlo, plánovala jsem s Jendou nákup v obchodě a počítala s tím, že nějakou laskominku koupíme.

Usedli jsme na chvíli jako minule na lavici u Alkronu, hned se ptal, jestli přijde ten chlapík a zase mi dá růži (http://janamrazkova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=591504). Vysvětlila jsem Jendovi, že jsme tu tentokrát o dvě hodiny dřive, že ten pán je nejspíš ještě v práci a, pakliže přijde, už nebude mít s sebou růže, protože už není MDŽ.

Chvíli mu to v hlavičce šrotovalo a najednou se zase zeptal: "A to FAKT nemáš nic v kapse?"

"Nemám, ale z peněženky ti mohu dát desetikorunu, abys sis mohl jít tady hned vedle do večerky koupit dva hamburgery (to jsou žvýkací bonbóny, které tam běžně pro kluky kupuji).

Oči mu vypadly rovnou z hlavy.

"Já jsem si, babi, ještě nikdy nic sám nekupoval!!!!!!!"

"Tak máš možnost, a nezapomeň pozdravit!"

Pětiletý klučina zahříval v dlani desetikorunu, přešel ty čtyři metry ke dveřím večerky, ještě se ke mně vrátil pro povzbuzení. Zmizel v obchodě a hnedka byl zpátky, pusu od ucha k uchu:

"Ta koukala!", povykoval.

"Jak koukala?"

"Takhle!", a vyvalil na mne oči. "Ta koukala, že jsem si přišel sám nakoupit! Nejdřív jsem se díval, kde mají bonbóny a pak jsem se na hamburgery zeptal! Sám jsem nakupoval!"

Možná, kdyby to dcera věděla, asi by mne peskovala: "Neslýchané, dítě do večerky (ač byly tři hodiny odpoledne), bonbóny, seděli na lavici u pivnice

....!"

Jenže ten kluk si to užil.