Na Boží Hod to bude rok, cos dal přednost druhému břehu. Byla to Tvá vůle, na tomto světě jsi prožil devadesát a půl roku. Celý život jsi to s námi uměl a posledních šest měsíců, kdy jsi dal přednost posteli, nebylo jiných.
Ve vodorovné poloze, jak jsi před tím vždy říkal odpolednímu spánku, jenže teď to bylo napořád. Maminka se o Tebe starala, jídlo a tak, vůbec se snažila Ti udělat pomyšlení. Na její neustálé dotazy, týkající se Tvé úlevy a její pomoci, jsi srandovně odpovídal: "Já tě stejně neslyším!" Kdo by Tě neznal, měl by za to, že jsi naštvaný a nerudný, ale Ty ses v duchu smál. Nebyl to škodolibý smích, jen ses bavil, ono Ti na posteli toho více nezbývalo.
Seděla jsem u Tebe a vzpomínala na naše ranní nedělní hry. Jako děcko jsem vstávala velmi brzy, přišla jsem k Tobě do ložnice, maminka už někde pracovala, a my si spolu hráli na ruce. Držela jsem od sebe dlaně, Ty jsi komíhal rukou mezi nimi, a já se snažila tlesknutím ruku chytit. Nasmáli jsme se.
Jednou, když mi bylo tak šest let, jsi mne opravdu naštval. Asi jsem něco provedla, plácl jsi mne dlaní na stehno. Na druhý den jsme jeli, byla sobota, k rybníku. Byla jsem mrcha, postěžovala jsem si panu Jelínkovi, Tvému staršímu kamarádovi a ukázala mu vybarvený otisk ruky. Dělalo mi dobře, když Tě Jelínek seřvaL,, že takto se děti nebijí. Už si nepamatuji, že bys mne více uhodil. Stačilo, abys ses na mne přísně podíval, případně řekl: "Na hrubý pytel, hrubá záplata!", a já se styděla. Jen ve třinácti jsem od Tebe dostala facku, ale to byla opravdu vypjatá situace, sedla jsem si Ti na klobouk, zrovna, kdy jsi se chystal na služebku, zcela ojedinělou do západní Evropy v r. 1969. Šel jsi s kufrem na místo odjezdu, nesla jsem nad námi deštník, nevěděla jak navázat řeč. Z Paříže jsi mi pak přivezl velikánské kulaté módní sluneční brýle.
Byl jsi Rak, já jsem Štír, oba vodní znamení. Voda nás provázela celý život, když už jsme nejezdili v létě k rybníku, sprchovali jsme se na závěr koupele studenou vodou. Věděli jsme ihned, když jsi roztočil kohoutek se studenou vodou, protože jsi začal zpívat Tunikulá anebo RoseMary.
Ale, tati, já Tě stejně vidím na Zdeslavi u rybníka. Stojíš rozšafně v tom pruhovaném koupacím plášti, na hlavě žirarďák, v ruce cigaretu a těšíš se. A když bylo půl sedmé večer, zeptal ses: "Půjdeme ještě do vody?"
Tati!
