Obětujeme ve jménu protiruské propagandy i naše válečné veterány?

Proč nemáme zájem poděkovat lidem, kteří pro nás na východní frontě pomáhali zachránit naši zemi před nacistickou zvůlí?  

Je 75 let od konce druhé světové války. A doma, ve svých pokojích, v domovech pro seniory a mnohdy i v nemocnicích vzpomínají desítky českých válečných veteránů. Vzpomínají na dobu, kdy mohli konečně odložit zbraně, se kterými bojovali proti německé říši, na čas, kdy se mohli vrátit po dlouhé době konečně domů. Někteří z nich se bohužel nevrátili, a někteří z nich se naopak neměli kam a ke komu vrátit. Byli unavení, byli poznamenaní hrůzami, které viděli, ale věděli, že to, co vykonali bylo nezbytné, mělo smysl a hlavně, už je tomu konec. Jsou doma. Zpátky ve svém Československu. V tom, za které byli ochotní položit i život. V tom, které si na ně letos v podobě nástupnické České republiky ani nevzpomnělo. Jsou v tom sami, jako byli tenkrát.

Jak se stane, že u příležitosti 75. výročí konce 2. světové války zapomeneme na to, komu vděčíme za svůj život, pohodlný a takový jaký je. Jak se stane, že jsou ti, kteří bojovali skutečné bitvy, a ti, kteří denně nasazovali své životy bez většího povšimnutí ponecháni jen svým vzpomínkám? To, že jsme letos prožívali nestandardní dobu to nijak neomlouvá. Byl čas nastrhávání sochy Koněva, byl čas na rozdmýchávání nenávisti proti všemu, co představoval, byl čas na trapnou mediálně podporovanou Kovářovu ricinovou aféru, byl čas na obhajování vlasovců. S jakými pocity to asi sledovali naši váleční veteráni z východní fronty? Jak jim bylo při sledování Pavla Novotného, jak vyřvává cosi o zlých nacistech (co nemají s Němci zřejmě nic společného) a hodných vlasovcích, kterým nechť ten pomník stojí radši už zítra?

Nevím, ale naštěstí jsou i ti, kteří nezapomněli. Bohužel, nejsou to čeští státní představitelé. Jsou to Rusové, kteří jako každých pět let, chtěli těmto hrdinům předat pamětní medaile. Měli ale smůlu, nálady v české společnosti jsou takové, že se do toho nikomu nechtělo. Ano. Nikdo z takzvaných demokratických stran se nechtěl tohoto aktu zúčastnit. O válečné veterány nikomu nešlo, šlo pouze o vlastní PR. Je přece potřeba být viděn jen s těmi správnými lidmi, na těch správných akcích. A mně je špatně ze všech těch Kolářů, Hřibů a Novotných, kteří jsou schopni v rámci své pomíjivé sebepropagace takto plivnout do tváře lidem, kteří bojovali proti skutečnému zlu. Zlu koncentračních táborů, zotročených celých rodin a milionů mrtvých. Protože oni podobným konáním úmyslně znevažují a ohýbají historii tak, že už není divné obdivovat vlasovce a stavět jim sochy, že už není divné zpochybňovat, kdo 2. světovou válku začal a kdo ji vyhrál. Je divné, aby jeden z vítězů vyznamenal ty, kteří se na tom vítězství spolupodíleli.

A tak jsme se spolu s dalšími lidmi z Trikolóry a se Sdružením péče o veterány rozhodli, že za Českou republiku těmto lidem předání uvedených medailí zprostředkujeme. Lidem, bez kterých by dnešní svět dost možná nebyl takový, jaký jej známe. Lidem, kteří si víc než jiní zaslouží, aby jim bylo s pokorou a vděčností nasloucháno, a aby jejich příběhy nebyly nikdy zapomenuty. Dostali jsme od ruské strany seznam jmen, ve kterém byla od minulých let už spousta bílých míst. Míst, která byla ještě loni zaplněná. Měla jsem slzy v očích, když k nám potom ti téměř století dědečkové a babičky mluvili. Někteří přišli sice o holi, ale v parádní slavnostní uniformě, na které měli spoustu vyznamenání za statečnost. Říkali, že si vzali holínky, samopal a šli bojovat proti zlu. Nepolitikařili. Jen šli bojovat proti zlu a co bude dál nepřemýšleli. A že jsou moc rádi, že se na ně nezapomíná. Že se mohli takto ještě sejít a povyprávět i nám svoje příběhy. Naskakovala mi husí kůže a bylo mi smutno z toho, jak se mnozí z dnešních "představitelů" veřejné moci k těmto lidem a jejich zásluze o náš stát a svobodu staví. A věděla jsem, že toho já nikdy nechci být součástí. A styděla jsem se, že ty medaile k 75. výročí konce 2. světové války nejsou naše, české.