Budeme si muset před napsáním statusu na sociální sítě brát právníky?

Na pořadu dne je zase svoboda slova. Kdosi přišel o práci kvůli tomu, že se neopatrně vyjádřil na sociální síti. Ptám se, kdo určuje pravidla co se smí říkat a co ne? Kdo smí soudit a okamžitě trestat domnělé provinilce?

Nežaluj, nebo dostanete oba! Kdo z nás by jako malý tuto větu neslyšel. A nejen od rodičů, ale tak nějak napříč celou společností bylo práskání jiných něco, co se netolerovalo, nepodporovalo, zvlášť ne tzv. mezi chlapy. Kluk si měl svoje záležitosti vyřídit nejlépe sám, maximálně za pomoci těch nejbližších. Holčičky to měly o něco méně striktní, přesto žalobníček byl i tam na pokraji kolektivu.

A tyto děti si to sebou nesly do dospělosti, pokud už chtěly někoho za něco udat, dělalo se to nejlépe tajně a dotyčná osoba by to dobrovolně nejspíš nepřiznala. A to dokonce ani v dobách hlubokého socialismu, kdy se donášelo na kdekoho kdekým, se s tím lidé veřejně nechlubili. Sice se to o paní domovní důvěrnici tak nějak vědělo, ale byla to spíš taková šeptanda, než že by s patřičným komentářem na nástěnku v chodbě pověsila fotku Marušky s Pepou, jak v knihovně oprašují Hovory s TGM.

Přemýšlím, co se změnilo. Proč se z nahlašování a udávání lidí za odlišné názory stal státem sponzorovaný sport. Proč se v klidu a nerušeně rozrůstají skupiny udavačů a slídilů, podpořeni souhlasem většinových politiků. A to zdaleka nejen českých a v Čechách. Dělají se měsíční svodky, zavádějí a sdílejí se složky na jednotlivé lidi, šmíruje se s kým, kde a co se píše daleko do minulosti. Na základě „závadnosti“ daného člověka se tyto materiály potom s patřičnou hrdostí uveřejňují. Se jmény, s odkazy. Dehonestací a nátlakem se je pak snaží izolovat ze „slušné“ společnosti. A nikdo proti tomu hlasitě neprotestuje.

Myslím, že bychom se měli ozvat a nebýt vůči tomuto trendu v žádném případě lhostejní. Neměli bychom nečinně přihlížet, jak si různé organizace za naše peníze pořizují bič na kohokoliv z nás. Představa, že nic špatného nedělám a tedy se nemusím bát, je bohužel zcela naivní. Co nevadí dnes, může být v hledáčku zítra. A bude k tomu stačit, že jste vlastně úplně normální.