Nikdy jsem na podpoře nebyla, až teď. Co všeobecně dělá s člověkem evidence na pracáku víme mnozí. A co že dělá konkrétně se mnou? Učí mě prokrastinovat. Šak času na všechno dost… zítra je taky den… neudělám dnes, udělám zítra… se z toho nepotento… ale po čase člověk zjišťuje, že potento.
Ze začátku jsem byla plná naděje, že přece není možné nenajít žádnou práci. Po večerech s elánem rozesílám životopis na maily pracovních nabídek ke kterým přišpendluji i svou fotku, ať to teda už nějak vypadá. Ráno u kávy se těším na spoustu odpovědí od budoucích zaměstnavatelů. Budu si vybírat.
Ejhle. Ono nic. Že by došlo na slova zkušených kamarádů a známých? Že by to fakt byla pravda? Že bych fakt byla naivní?
Večer rozesílám další životopisy a už si práci moc nevybírám, budu klidně balit i maso v mrazáku v Kauflandu , a vstávat ve čtyři s východem slunce, ne-li dřív.
Ráno opět odpověď žádná. Posléze aspoň jedna přišla, ale odmítavá. Neklesám na mysli, někteří totiž neodpovídají vůbec. Večer rozesílám životopis i na práce s dojížděním do okruhu cca 15 km. Dál se mi fakt už jezdit nechce. Že budu nakonec přemýšlet o práci na druhém konci republiky, jak opustím naše město a jak se přestěhujeme bůh ví kam, mě v ten moment vůbec, ale vůbec nenapadlo.
Po celou tu dobu se ve mně cosi odehrává. Přehodnocuji. Klesám na mysli a opět ji zase zvedám. Není přece možné, aby se něco nenašlo!
Večer rozesílám životopis na práci s třísměnným provozem za deset tisíc čistého, na obsluhu čerpacích stanic a na práce, které jsem ze začátku odklikávala. Beru cokoli.
Obcházím osobní pohovory a klesám na mysli znovu - deset mladých koček, které mají řidičák sk. „B“, umí dva jazyky, píší všemi deseti, mají malé zadečky a velké kozy, umělé řasy, umělé vlasy, umělé nehty, jsou akční, usměvavé a hlavně: rychlejší, než já – „stará bába“. Vybírají dvě, zbytku poděkují a posílají je ven, na ulici, do útrob beznaděje. Takže ještě diskriminace? Jaká? Věková, nebo přirozenosti? No, potěš… je mi přece JENOM čtyřicet pět! S umělými nehty nezvednete drobáky, jehlu, prostě nic. U pokladny v supermarketu jsem vždycky nastavila dlaň, aby pokladní věděla, kam mi má peníze vrátit. S umělými nehty ty kováky honíte po pultu a ostatní v řadě na kasu se buď baví, nebo nebaví. A taky: to všechno ostatní umělé mě prostě neoslovuje! Pomóóóc!
Doma mi už hrabe. Prokrastinace se prohlubuje. Bojuji s ní, co se dá. Beru košík a jdu na houby. Prý stále rostou. Plánuji si, že když budu ještě v prosinci trčet doma, budu chodit na houby i v tento měsíc – rostou hlívy. Vím, že je jednodušší si je koupit v marketu, ale já potřebuji něco dělat a nelapět doma za zadku. A les mě nabíjí! Já si tam zpívám, pobrukuji, a hlavně objevuji - některé houby, které jsem na vlastní oči viděla prvně v životě, a taky to, že cigáro mi v lese víc chutná a užívám si ho jinak, naprosto svátečně. Fakt. A letos poprvé jsem sbírala i stročka trubkovitého.
Kamarádka mi radí: modli se a pros Boha, ať ti pomůže. Modlím se a prosím, kudy chodím. Čekám na zázrak. Děti mají hlad a já už taky. Známá se mě ptá, jak to dělám, že jsem den ode dne štíhlejší a štíhlejší. Má odpověď ji zarazí: nežeru, nemám na to. Nechápe – na jídlo má přece každý, ne? Je z jiného světa???
Večer znovu rozesílám životopisy. Od registrace na pracáku uběhlo už půl roku, končí mi podpora a práce žádná… hledám smysl života.
