Ani společná přikrývka nám nepomohla! Byl nedělní věčer, právě jsme odevzdali vnoučata rodičům. Pohoda. "Mám problém, vlastně máme problém", zhodnotil manžel.
Co vlasně může udělat žena, vrstevnice muže, který oznámí, že milence je 25, vztah mají 2 roky?
Nic. Vyslechnout a začít horečně přemýšlet, co dál. Šance na návrat muže a jeho opětné zmoudření jsou vlastně skoro nulové. Pět křížků na krku, spokojený manželský život pod společnou připrývkou (ještě že statistiky s peřinama nehodnotí úspěšnost vztahu), zimní dovolená před třemi týdny, koupě nového nábytku a plánovaní na léto. Pravda, když to hodnotím, plánovala jsem hlavně já, ale muž mlčel. tedy souhlasil. A nebo sbíral síly k přiznání.
Co mu mohu nabídnout? klidný, spokojený vztah, možná trošku fádní (nebo nudný?), 100% servis, chvilky s vnoučaty a dětmi, uskutečnění všech těch cest, které jsme plánovali na důchod? Figuru jako pětadvacítka fakt nemám, v sexu už taky tolik nevydžím. Duševno kontra fyzično. Nerovný souboj pro opojeného mládím.
Nejvíc mne ale štve, že to, co jsme zasázeli za 35 let společného života, co vyrostlo do krásy i hojnosti, bude sklízet někdo jiný.
Ale co, budu sledovat pokroky v důchodové reformě, střádat korunku ke korunce a doufat, že syn příští rok odmaturuje a bude studovat jako jeho bratři na vysoké škole.
PS: dnes musím najít dvě oddělené přikrývky.
