Misantrop na Řípu (foto)

Asi to znáš, najednou přijde den, kdy věci, které v jiné dny šlo docela dobře obejít, nebo sice povrchně, ale rychle vyřídit, tě začnou nemilosrdně bombardovat a to tak dotěrně, že před nimi není úniku. 

Dlouhodobě lze vypozorovat, že každý den má svou náladu, svou barvu, své téma, každý den jako by po člověku něco určitého chtěl, aby něco zvládl nebo si ujasnil, aby získal zkušenost hodící se k dalšímu postupu, přitom zdánlivě formálně stejné situace mají každý den jiná správná řešení. A správné řešení se pozná jednoduše, člověk pocítí harmonii a čistou radost. Tu jsem však nepociťoval v tento den výletní, který byl pro mě ve znamení tématu „já vs dav“, ve výuce schopnosti snést projevy společnosti tj. rámus, disharmonické šumy (stroje + popkultura), neutuchající žvanění a vůbec jinak založeného bližního, pokud slovo „bližní“ vezmeme doslova jako označení pro někoho, kdo se právě nachází vedle nás.

Poslední květnové dny jsou každoročně pro mne cosi jako duchovní vánoce, obvykle si na ně beru dovolenou a rád je trávím v klidu a vnitřním pohroužení.  V tomto stavu intenzivnějšího ztišení je člověk zákonitě o to více citlivější na okolní chaos.

Nevím, co mě to napadlo, ale v neděli jsem se probudil velmi brzo a hned při probuzení mě probleskla myšlenka výletu na Říp. Jsem už za zenitem, myšlenky na smrt jsou častější a i přes všechny rozpory a nedostatky se cítím být Čechem. Kosti mi říkaly, že bude hezky a tak jsem jel.

Z Liberce do Křížan výluka, hnusný kvrdlavý autobus, ve kterém z repráků chrčely nezřetelné zkreslené zvuky, ze kterých bez přehánění nešlo poznat, co je to vlastně za hudbu, ba ani jestli se tam hraje nebo mluví. Měl jsem chuť jít to říct řidiči, ale řekl jsem si, buď pokorný, něco zkus snést a pořád si nestěžuj, vždyť je to jen kousek. Vlak byl příjemnější, téměř prázdný a cesta do Ústí lemovaná Českým Středohořím utekla jako voda. Mírně mě popudilo neoznačené splachování na záchodě. Chvíli jsem hledal nějaký pedál (vlakem opravdu často nejezdím), hleděl na žlutavým mokem naplněnou mísu a přemýšlel, jestli mám proces přenechat některému z následujících „bližních“. Pak jsem vyzkoušel dostupné čudlíky a povedlo se.

Nádraží v Ústí má pro trávení času na přestup pěkný výběh v podobě terasy s mostkem ke břehu Labe. Vyběhl jsem na mostek užívaje si odloučenosti. Na mostku byly pověšeny zámky zamilovaných, jal jsem se mobilu s úmyslem fotit. V tu chvíli se objevili oxidanti. Ustoupil jsem stranou, abych je nechal projít, žel neprocházeli, ale stoupli si přesně na to místo, kde jsem stál a odkud jsem chtěl fotit. (To mi dělají i lidé v tramvaji. Ustoupím nebo se vykloním, aby nechal místo na průchod, dotyčný se však přisaje k tyči přímo pod mou branou. Nějak tak přestávám brát na ně ohled, stojím, kde stojím a druhý ať si poradí. Toť výuka města.) No nic, sešel jsem k Labi, pod silnicí spal nějaký bezdomovec. Špinavá řeka mě nijak nezaujala. Oxidanti zmizeli a tak jsem pořídil pár snímků.

Do Roudnice jel v celku komfortní dvoupatrový vlak, již ne rychlík. Co mi chybělo, byla zásuvka 230V (pro dobití mobilu), kterou i s internetem obyčejné osobní vlaky po Černouském výběžku mají.  Blíže se k Roudnici byly zastávky tak časté, že jsem měl dojem, že jedu tramvají a názvy vesnic byly vskutku humorné.

Čeho jsem se obával, že cesta z Roudnice na Říp bude nudný průchod polem, kde vidíte, jak každým krokem se vám cíl přibližuje s nepatrnou změnou. Miluji členité stezky, kde se vám neustále mění obzor, kdy vám okolní cíle mizí z očí a náhle se vynoří v jiné kompozici. Naštěstí někoho kdysi napadlo vysázet podél cesty vlašské ořechy, takže cesta měla svůj půvab a zároveň měla ochranu před poledním sluncem. Teplo bylo, avšak na nebi závoj bělavého oparu, nepřítele to zaníceného fotoaparátčíka.

Vyšel jsem betonovou cestou na vrchol. Dobře pozorovatelná byla přímá úměrnost mezi blízkostí k vrcholu a intenzitou žvanění. Tedy z duchovního odkazu jsem nevnímal vůbec nic. Geomantické či přírodně bytostné vjemy rovněž veškeré žádné. Jen žvanění a focení (s několikaminutovým dohadováním ke každému „cvak“) a zase žvanění, telefonické sdílení dosažení vrcholu atd.

 Zalitoval jsem své cesty a vypadl jak cukrář. Vzal jsem to na druhou stranu doufaje v nějakou záživnější stezku. Jižní vyhlídka byla satisfakcí za dosavadní nepříjemnosti. Opravdu úchvatný pohled na úrodnou rovinu. Jestli nějaký forefather Czech sem kdy vystoupil a pronesl nějaká slova zaslíbení, tak se jeho nadšení vůbec nedivím. Tím je Říp výjimečný, že jako daleko od hor odkloněný sopečný sopouch stojí v naprosté rovině a pohled z něj připomíná pohled z vysoké věžové stavby.

Člověk by tam vydržel sedět dlouho, kdyby nebyl zavalen okolím žvaněním. Chvíli jsem se poctivě snažil příval slov ignorovat, marně, popošel jsem tedy dále a našel si sice ne tak exponovaný, ale pořád pěkný flek. V tu chvíli se vyvalili lidé odspodu a zastavili se přesně za mými zády. V duchu jsem si říkal, tak už běžte, už to máte jen kousek na vyhlídku. A to zase ne, usadili se a začali baštit. Tak jo no, ještě jeden pokus. Vlezl jsem do nízkého porostu jehličnanů a po chvíli jsem našel krásný remízek, spíš remízeček, kde jsem jako antidepresivum zkonzumoval svůj řízeček. V tom se o pár kroků dál spustila verbální salva. Jakási skupina tůristů rovněž objevila svůj remízeček.

Je mi nepochopitelné, proč lidé, kteří stojí od sebe metr daleko (a nejsou na sebe naštvaní), musí na sebe řvát. Někdy si říkám, kdybychom tak neuměli mluvit, telepaticky bychom si předali podstatu sdělení a pak bychom jen vnitřní a vnější věci prožívali, vciťovali se do nich a chápali vzájemné vztahy mezi nimi na různých úrovních. Bohatý vnitřní život by nám pak ani nedovolil scestné konání, protože bychom ihned uměli přehlédnout důsledky. Humor se dá předat také obrazně, vždyť slova vtipu nedělají nic jiného, než že ve vás vyvolají karikovanou představu původně přirozeného děje.

Takto, dáváme věcem pojmenování, se znalostí pojmenování předstíráme znalost pojmů, které se za slovy nachází, přitom nepozorujeme, jak se tímto procesem stáváme neuvěřitelně povrchní. S povrchností zákonitě přichází hrubé omyly, posléze jejich následky a v závěsu pak stěžování si na nespravedlnost.

Člověk vyleze na kopec s rozhledem a začne vyjmenovávat, tam tím směrem je Praha, tam je Hazmburk a tak dál. Popisuje a přidává své znalosti, pak zakončí přednášku a odejde. Co takový člověk vlastně prožil či zakusil z atmosféry místa, jak se říká z genia loci. Obávám se, že velmi málo, že hlavní proud vody živé protekl mezi prsty.

Žvanění se stalo náplní dne většinového člověka, který když se mu náhle stane, že je celý den sám bez možnosti pokecat si, pocítí brzo depresi, protože žvaněním vlastně čerpá náhradní málo trvanlivou duševní energii, kterou by jinak čerpal v mnohem větší míře skrze inspiraci hlubších a obsahově bohatších myšlenek. Nic proti družnosti a zábavě, ale jak se říká nebo asi spíš říkávalo, všeho s mírou a dobrého po málu. Je to jako s jídlem, když člověk jí střídmě, o to si pak víc něco vychutná, kdežto rozmlsaný člověk neví co by a vymýšlí blbosti. V konečném důsledku je spokojený méně nemluvě o dopadu na zdraví. Nanejvýš se může více věcmi chlubit, což je opět jen žvanění, které nahrazuje vlastní prožívání.

Je přirozeným znamením doby, že užvanění lidé si podle zákona rezonance budou za vůdce volit ty největší žvanily. Kdejaký Milouš by si ani nebrnkl, kdyby lidé, což se rovná každý jeden majitel srdce, mozku a konečníku sám za sebe, nebyli krátkozrací vyznavači zlatého telete okamžitého prospěchu. Toto tele, nad kterým se tak nepříčetně rozčílil starozákonní Mojžíš, je plodem krunýřovitě neprodyšné duchovní lenosti lidského tvora.

Sestup na jižní stranu byl malebnější. Dubový les na úpatí skoro pohádkový. Duby se svými kroucenými větvemi momentálně patří mezi mé favority. Po léta pozoruji, jak s vážnější změnou v mém duševním směřování se mění i má obliba určité barvy, bylinky, kamenu, stromu nebo třeba projevu ženského půvabu. 

Ve Vražkově mají jízdní řád z roku 2013, nemám v telefonu internet, protože smrdím u kompu hodiny v práci a doma a ještě abych zíral do telefonu i každou chvilku, kdy právě něco neprovádím. Závislost na interakci s displejem, kterou pozoruji v okolí má v zásadě stejnou příčinu jako u zmiňovaného žvanění – duševní vyprahlost a duchovní prázdnota, která způsobuje nudu, když člověk zůstane sám se sebou.

Cesta zpět probíhá hladce až do Křížan u Liberce, odkud následovala náhradní přeprava autobusem – výletním luxusním autobusem v dobách rudých praporů. Nastupoval jsem poslední, nějaká mamina složila kočár a ptala se, jestli jí otevřou úložný prostor. Řidič se začal rozčilovat, že prý ona ví, že jezdí tenhle druh autobusu a stejně prý s ním jezdí. Moment jsem stál jako opařený nad zdůvodněním pana řidiče a pak jsem si nastoupil. Vyšlo to „akorát“, v celém autobusu všichni seděli přesně po jednom. Neměl jsem chuť si k někomu sedat (jsem dost vnímavý na různé vůně a také jsem po výletě sám asi moc nevoněl, a prostě nedá se nic dělat, dlouhodobá tělesná blízkost téměř na dotyk mě vadí, někdy více někdy méně, podle nálady a sympatie protějšku. Že by nějaký druh kompulzivní obsese?) Pan řidič začal hulákat, ať se posadím, že prý tento autobus není uzpůsoben pro stání, že prý jsou na cestě prudké zatáčky. Odvětil jsem, že je to dobrý, jel jsem s takovým autobusem nesčetněkrát (za prvé vzpomínám na dobu minulou, kdy jako malý kluk a pak jako mladík jsem to mnohokrát odstál od severních hranic do Prahy nebo zpět, protože autobus byl nacpaný a nikomu to nevadilo, a za druhé tento autobus poskytuje mnohem větší oporu pro stání než městský, o posledních moderních tramvajích raději nemluvit, vrchní tyče v přední části jsou přes dva metry vysoko, ulička je sice na úrovni výstupu, ale všechny sedačky na piedestalu. Důchodci při průchodu v některých částech nemají nejmenší oporu a denně tam podávají artistické výkony – pan inženýr konstruktér, schvalovatel i nákupčí liberecké MHD by potřebovali proplesknout). Pan řidič přidal na aroganci a hulákal, že neodjede, dokud si nesednu. Zželelo se mi lidí, kteří čekali na odjezd, už jsem si sedal, ale náhle jako blesk se to ve mně zpříčilo, zase ustupovat nějakému arogantnímu buzerantovi, který je zvyklý určovat druhým naprosto vedlejší věci, které jsou v jejich kompetenci, a řekl jsem, ať mi otevře, na rozloučenou jsem to nevydržel a očastoval ho poněkud dehonestujícím pojmenováním.

Tak to se mi opravdu nestává. Myslel jsem, že mě tohle nezvládnutí situace bude hodně mrzet, ale pociťoval jsem spíš úlevu, ba přímo radost. 

Poslední autobus jel před hodinou. Nevadí, radostně vyrážím, jede první auto, zkusím mávnout jen tak (dnes už nikdo nebere), a hle auto zastaví u krajnice. Starší vlídný pár jel do Liberce. Venku bylo ale tak krásně, že jsem neodolal, nechal jsem se vysadit na parkovišti pod Ještědem a vyklusal nahoru. Na terase nikdo nebyl. Kopečky pod šikmými paprsky byly dokonale plastické. Škoda jen toho oparu.

Říkám si konečně mír a ticho a v takové scenérii, v tu chvíli přijelo auto, vyskákaly dva párečky pro změnu řekl bych ještě náctileté. Vytáhly pořádný fotoaparát i se stativem a začali s portrétováním, přitom museli na sebe pokřikovat jako by okolo panovala vánice. Říkal jsem si, dobře vyfotí se, odejdou. Když ale dělali asi pětadvacátý snímek, vzdal jsem to. Vyrazil jsem dolů sešupem pod lany. V půlce cesty mi začaly odházet přední stehenní svaly. Musel jsem se posadit a teď, v tento okamžik v polovině kopce jsem poprvé za den zakusil ticho, večerní mír, cvrlikání ptáků a šum větru.

 Duševně posílen tímto zážitkem jsem vyrazil na tramvaj, byl chvíli čas do odjezdu, sešel jsem tedy o zastávku dál. V budce seděly tři náctileté dámy a nic netušíc o mé přítomnosti si živě povídali o svých zkušenostech s pánským přirozením. Jedné se vůbec nelíbil název šourek, druhou velice zaujala velikost žíly, dost se tomu podivovala, napadla mě myšlenka vstoupit do hovoru a poučit jí, že ztopoření je způsobeno masivním přívalem krve a že k tomu je potřeba silný přítok s odpovídajícím průřezem roury, ale raději jsem poslouchal dál. Třetí projevila vědecké sklony, protože opakovaně tvrdila, jak jí to baví u jejího hocha (jméno jsem zapomněl)zkoumat.

Obohacen tímto ženským náhledem jsem se blížil tramvají k domovu a říkal si, co mě ještě čeká. A čekalo. Na jisté zastávce nastoupila horda snědých obyvatel, samozřejmě si sedla kolem mě a začala se svými bezskrupulózními hlasitými projevy. Chraplavý (cosi jako)zpěv vyholeného, téměř všude potetovaného Roma mě pro tento den dorazil. Vydržel jsem dvě zastávky a zbytek jsem v míru doputoval pěšky.

Hodnocení dne (jako ve škole): téma vztah k lidem – za pět = misantrop; počasí za dvě; cestování – komfort za dvě; duchovní zážitek – za čtyři mínus; celkový zážitek za čtyři.

Pozn: Fotoaparát mobil Samsung Galaxy GT-S7560. Jemná úprava ve Zoner Photo Studio 16, základní verze zdarma.