Apollo 1 - tragédie na Cape Canaveral

Před pětačtyřiceti lety, 27. ledna 1967, zahynuli při předstartovním testu na Cape Canaveral při požáru v kabině kosmické lodi Apollo 1 tři astronauti: Virgil Grissom, Edward White a Roger Chaffee.

Grissom, White a Schaffee na Cape CanaveralNASA

Koncem roku 1959 zveřejnil americký NASA desetiletý plán kosmického výzkumu, jehož součástí byl i návrh na let lidí k Měsíci - koncem desetiletí oblet Měsíce a počátkem sedmdesátých let i přistání na něm. O studii letu na Měsíc informoval v červenci G. M. Low, který na zasedání se zástupci velkých amerických firem řekl, že se připravuje projekt pilotovaných kosmických letů vrcholících přistáním astronautů na Měsíci.
Přípravy k letům na Měsíc ale zatím nebyly prioritou americké kosmonautiky, tou se staly po 12. dubnu 1961, po letu sovětského kosmonauta Jurije Gagarina. Jako reakci na sovětský kosmický úspěch vyhlásil prezident John F. Kennedy měsíční program Apollo s tím, že Američané musí přistát na Měsíci ještě do konce desetiletí. Prezident sice vydal prohlášení o ambiciózním programu, ale na urychlení pilotovaných programů nenavrhl uvolnění žádných finančních prostředků. Finance byly později projektu přiděleny až později a program Apollo se mohl rozjet na plné obrátky.

Mezistupněm k letu na Měsíc byl program Gemini, v jehož rámci se američtí astronauti "naučili" spojovat kosmické objekty a prokázali, že člověk může ve vesmíru pobývat po dobu, která je potřebná pro let k Měsíci a zpět. Přestože se programu Gemini nevyhnuly technické potíže, byly splněny hlavní cíle a astronauti dokázali s loděmi ve vesmíru manévrovat, spojovat se s jinými tělesy a využívat jejich motorů ke změnám oběžné dráhy.

V průběhu roku 1966 byla dokončena kosmická loď Apollo, jež byla konstrukčně rozdělena na dvě části: velitelský modul a servisní sekci. Kompletní kosmická loď prošla několika bezpilotními zkouškami a na začátek roku 1967 se připravoval její první pilotovaný let. Kabina Apollo 1 měla při letu po geocentrické dráze prokázat své kvality a měla být prověřena funkčnost všech systémů v podmínkách kosmického letu. NASA pro první let jmenoval posádku složenou ze dvou zkušených astronautů - Virgila Ivana Grissoma a Edwarda Higginse Whitea - a nováčka Rogera Bruce Chaffeeho. Záložní posádku tvořili Walter M. Schirra, Donn F. Eisele a Walter Cunningham (na snímku obou posádek je záložní posádka v horní řadě).

V lednu 1967 byla na startovním komplexu 34A základny na Cape Canaveral připravována k letu AS-204 nosná raketa Saturn 1B, která měla 21. února vynést kosmickou loď Apollo se třemi astronauty na oběžnou dráhu kolem Země.
26. ledna bylo zahájeno zkušební odpočítávání, při němž se procházejí veškeré operace až do okamžiku zapálení motorů rakety. Následující den vstoupila do simulace také hlavní posádka a prováděla veškeré předstartovní operace jako při skutečném startu. To znamenalo, že i kabina byla naplněna atmosférou tvořenou čistým kyslíkem. Předstartovní test byl celou dobu rušen potížemi ve fonickém spojení způsobené tím, že jeden mikrofon se nevypínal, až si Grissom posteskl: "Jak nás chcete slyšet z Měsíce, když nás neslyšíte na pár metrů..." V době, kdy byl test přerušen z důvodu odstranění poruch ve spojení astronautů s řídicím střediskem, ohlásil astronaut Chaffee oheň na palubě. Protože byla kabina naplněna čistým kyslíkem, šířil se požár velmi rychle, a to i díky tomu, že vnitřní vybavení obsahovalo řadu hořlavých předmětů. Během několika vteřin prudce stoupla v kabině teplota a tlak a po patnácti vteřinách kabina přetlakem praskla (tlak v kabině byl více než dvojnásobkem normálního tlaku). Prasklinou se do okolí dostal štiplavý dým, jímž se pak přiotrávilo sedmadvacet techniků, kteří se snažili posádce pomoci, a také oheň, jenž zapálil hořlavé části přistavené montážní plošiny.

Požár se snažili neúspěšně uhasit technici přítomni na montážní plošině a teprve po příchodu hasičů se podařilo oheň zvládnout, ale teprve po pěti minutách se podařilo otevřít vstupní průchod do kosmické lodi - posádka již v té době byla mrtvá a v kabině byla pouze jejich zuhelnatělá těla. Vzhledem k tomu, že skafandry byly doslova přiškvařeny k sedačkám a bylo nezpochybnitelné, že oživovací pokusy nemají smysl, byla nejdříve pořízena podrobná fotodokumentace a teprve poté byla těla astronautů z kabiny vytažena.

Ironií osudu je, že závěrečnou operací testu mělo být nouzové opuštění kabiny...

Ještě týž den ve večerních hodinách (k požáru došlo v 18:31 hod. místního času) jmenoval administrátor NASA Jamess Webb vyšetřovací komisi, do jejíhož čela jmenoval ředitele Langley Research Center Floyda Thompsona. Postupně bylo vytvořeno 21 pracovních skupin, do nichž se zapojilo kolem 1500 odborníků z NASA i dodavatelských firem, a které řešily dílčí problémy komplexního šetření..
Vyšetřování bylo rychlé a tak již 5. dubna 1967 mohla vyšetřovací komise předložit vedení NASA závěrečnou zprávu (zájemce ji najde na http://history.nasa.gov/Apollo204/as204report.html). Zpráva označila za nejpravděpodobnější příčinu elektrický oblouk ve spodní střední části přístrojového panelu. Dále zpráva kriticky zhodnotila velké množství hořlavých předmětů v kabině a nevhodnou konstrukci vstupního průlezu (zejména to, že k otevření bylo zapotřebí kolem 90 vteřin). Podobné závěry měla i vyšetřovací zpráva pro Senát (senátní zprávu z 30. ledna 1968 lze prostudovat na http://klabs.org/richcontent/Reports/Failure_Reports/as-204/senate_956/index.htm).
Příčinou smrti všech tří kosmonautů bylo udušení jedovatými zplodinami hoření a oxidem uhličitým, popáleniny byl druhotnou příčinou. Podle zprávy smrt nastala rychle a předcházelo jí krátké bezvědomí.

Závažným zjištěním vyšetřovací komise byl i fakt, že v době úřední přejímky kosmické lodi Apollo nebylo provedeno 113 důležitých technických pokynů a v době havárie nebylo v úředních podkladech zaznamenáno 22 technických změn, které byly provedeny. Tato zjištění dávala za pravdu komentátorům, kteří již krátce po nehodě hovořili o tom, že astronauty zahubil nesmírný spěch, s jakým byl tento projekt realizován.

Před dalšími pilotovanými lety byla provedena na kabině Apollo řada změn, které spočívaly především v přestavbě vstupního průlezu a nahrazení hořlavých materiálů bezpečnější alternativou. Současně bylo přijato opatření, že při pozemních testech nebude používaná čistě kyslíková atmosféra.
Havárie sice zpozdila americký měsíční program (odhaduje se, že o šest až osm měsíců), ale stále byl dostatek času k dodržení úkolu prezidenta Kennedyho: dopravit člověka na Měsíc a zpět na Zemi do konce roku 1970.

HLAVNÍ PRAMENY:
[1] K. Pacner, A. Vítek: Půlstoletí kosmonautiky, Epocha, Praha 2008
[2] P. Toufar: Touha po hvězdách, Orbis, Praha 1976
[3] http://history.nasa.gov/Apollo204/as204report.html[4] http://www.nasa.gov/mission_pages/apollo/missions/apollo1.html

-----
Příště: Posádka pro Apollo 1; plánované zveřejnění: 27.1.2012.