Případ odebraných českých dětí v Norsku ve mně opět vyvolal známou otázku. Jsme se jako Češi schopni podřídit nějakým pravidlům a nebo jsme už úplně zvlčili a nejsme schopni akceptovat nic než jen své názory a zájmy.
V první řadě musím říct, že tento zákon, který platí v Norsku mi jako dvojnásobnému rodiči přijde naprosto nesmyslný. Vím, že s dětmi to prostě někdy nejde jinak a jediné co pomůže je buď zakřičení a nebo dobře mířené plácnutí. Rozhodně jde o lepší variantu, než nějaké sálodlouhé vysvětlování a promlouvání do duše, které je dotyčnému stejně úplně jedno.
Jenže my se nebavíme o České republice. Bavíme se o Norsku. A podle mě, pokud chcete žít v jakékoliv zemi, musíte se přizpůsobit jejich zákonům. Ať už se nám zdají super nesmyslné. Když bych například jel pracovně na delší dobu někam do Arábie, museli bychom s manželkou také respektovat, že nemůže na veřejnosti chodit v kratší sukni, nebo v šortkách. Po muslimech a dalších národech, které se k nám stěhují, chceme jejich přizpůsobování a sami toho nejsme schopni?
Proč si pořád myslíme, že si všude můžeme dělat co chceme? Naštěstí ještě existují země, kde se zákony dodržují a kde není taková džungle jako tady. Vůbec nechápu, proč se do toho vkládá ještě náš stát. A nebo jsem spíš rád, protože snad vyjde napovrch skutečná pravda. Podle posledních zpráv totiž nešlo jen o nějaké uhození, ale že bylo ve hře i zneužívání. A to už je opravdový problém.
Jak jsem psal, podobný zákon je pro mě, jako pro rodiče naprosto nesmyslný. Nicméně, pokud bych se někdy chtěl stěhovat do Norska, musel bych ho respektovat. Naučme se konečně nějakému respektu a zvykněme si, že ještě existují země, kde zákony platí a dodržují se. Ať už se nám zdají pořádně absurdní.
