Kamioňáci? Největší nebezpečí na silnicích.

Poslední dny jsem četl na Idnes srdceryvnou reportáž jednoho redaktora, který se nás snažil přesvědčit o řidičích kamionů, jako o skvělých chlápcích. Prý mají velmi těžkou práci, ale jinak jsou velmi slušní a všichni jim pořád kři

Kamionem po Evropě. Tak nějak se jmenovala on-line reportáž, která nám měla přiblížit těžkou a náročnou práci tolik kritizovaných řidičů kamionu. V první řadě šlo o neskutečnou reklamu jedné dopravní společnosti, která trvala v podstatě tři nebo čtyři dny. Pokud chtěl pan redaktor podstoupit podobnou cestu, měl to udělat tak, jak to dělá jediný opravdový novinář, Tomáš Poláček. Prostě přijít někam k benzince na kraji Prahy a tam na místě se domluvit s řidičem, který ho sveze. Klidně během jízdy do cílového města kamiony několikrát změnit, aby byl schopen podat opravdu objektivní reportáž o této profesi.

Ale chápu, takhle to bylo jednodušší a ta reklama se zřejmě také někomu hodila. Nicméně tím opakovaným zmiňováním příslušné dopravní společnosti svoji reportáž shodil hned na začátku. A pak pro jistotu ještě několikrát během jízdy. Pro příště by si opravdu měl vzít příklad už ze zmíněného Tomáše Poláčka, jehož reportáže z cest jsou skvělé. V celé reportáži byli navíc řidiči vychvalováni jako skvělí chlapíci, kteří na cestě dávají hlavně pozor. Navíc je nejvíc štve, když musí někoho předjet a brzdit tak celý provoz.

Při těchto popisech jsem se smál, až jsem se za břicho popadal. Protože v autě na cestách trávím opravdu hodně času, dovolím si říct, že řidič kamionu je zřejmě to nejnebezpečnější, co se na silnicích pohybuje. Samozřejmě to neplatím o každém, ale v naprosté většině ano. Poslední mé zkušenosti jsou poměrně čerstvé. Ve středu jsem jel z Moravy pracovně do Prahy, ve čtvrtek odpoledne jsem se vracel domu. Směrem do Prahy jsem jel brzy ráno, proto jsem volil cestu po D1. Zpět jsem se vracel horní cestou, tedy přes Hradec Králové.

Jak jsem se zmínil, do Prahy jsem jel hodně brzy. Díky tomu byl celkem pohodový provoz. A když se ve stoupání z Brna, okolo známého rozestavěného hotelu, začali předjíždět kamiony ve třech pruzích, spíše jsem se tomu zasmál. Daleko větší džungle nastala včera po cestě zpět. Provoz přes Hradec a další obce směrem na Moravu je opravdu velký. Mezi spoustou osobáků je snad ještě více kamionů. A navíc je tam jen minimum možností, kde se dají předjet. Musím říct, že jsem nikam nespěchal, přesto za kamiony nejezdím rád. Není přes ně vidět, co se děje a hlavně při projíždění přes obce je to nepříjemné.

Protože tu cestu jezdím pořád, už znám místa, kde se silnice rozšiřuje o jeden pruh a kde je šance předjíždět. Jedno z míst je výjezd do kopce z Litomyšle směrem na Mohelnice. Přede mnou byli tři kamiony. Pokud by nadále pokračovali ve svém pravém pruhu, nebyl by sebemenší problém je v klidu předjet. Ovšem už řazení na semaforech dávalo tušit, že to nebude úplně, jak jsem si představoval. Jeden z nich se rovnou zařadil do levého pruhu. A pak se rozjeli. Ti vpravo měli rychlejší start, takže ten, co blokoval levý pruh, se jim nejdříve musel vyrovnat a teprve pak je začal předjíždět. Trvalo celý kopec, než se alespoň před jednoho dostal. Mě se povedlo dostat ještě před něj, to znamená mezi dva kamiony. Ostatní v levém pruhu už měli smůlu úplně a zase se díky jednomu individuu zařadili za všechny tři kamiony.

Navíc jsem si dovolil při jeho předjetí na příslušného borce zatroubit. To jsem ale neměl dělat. Když jsem se zařadil před něj, tak mě nejdříve problikával. Později na mě najížděl a neustále se lepil až na můj kufr. Až ve stoupáních před Mohelnicí se mi ho podařilo setřást. Nicméně jsem opět ve zpětných zrcátkách viděl, že si zase vyjel do levého pruhu a snažil se předjíždět.

A toto samozřejmě nebyl ojedinělý případ. S podobně myslícími tvory za volanty velkých aut se potkávám každý den. Proto jsem přesvědčený, že reportáž zmíněného redaktora byla značně neobjektivní a vylíčila řidiče tahačů a kamionů v růžových barvách. Jenže to oni opravdu nejsou. Pokud nevěříte, zkuste se po českých silnicích pravidelně pohybovat.