5000 kilometrů za týden nezní jako pozvánka k příjemné projížďce. Pokud se ovšem nejedná o jízdu na motorce, kterou zbožňujete. A trasa „Cheb – Sicílie a zpět“ byla tak lákavá...
Ideální plán v říjnu 2005 byl následující:dva a půl dne na cestu na Sicílii, dva dny na poznávání ostrova a dva a půl dne na cestu zpátky. Ne, že by nás během cesty nenapadlo, jestli by nebylo lepší nechat převézt mašiny až do Říma spolu s ostatními. Třeba když prvních 250 kilometrů na cestě lilo tak, až jsem byl nucenej připustit, že výhoda auta versus motorka tu prostě je: stěrače.
Ale kdo by se staral o stěrače, když přijde na řadu adrenalin. Tenhle pocit není možný vykoupit dočasným pohodlím, které vám auto poskytne v dešti. Byl jsem rád, že jsme do toho šli. Já a dva kamarádi jsme se rozhodli vyždímat všechno co jde z týhle cesty, našich mašin i ze sebe.
U Říma jsme se sešli s ostatními. V plném počtu devíti lidí jsme pokračovali dál na jih. Nemohli jsme minout Neapol. Nikdo se na mě nemůže zlobit za to, že tohle město Italům závidím.
Pompeje vás svým osudem zpomalí. Při pohledu na Vesuv neutečete myšlence „ Kdo z koho kdyby", a tak jsme zkusili popřít realitu a pokořit sopku alespoň na mašině.
V příjemné náladě jsme přenocovali v Syrakusách. Druhý den jsme už obdivovali sicilskou dálnici, celou na pilonech. Moderní infrastruktura tu ostře kontrastuje se zbytkem okolí, které vyvolává dojem, že jste se ocitli o několik desetiletí zpátky.
Když jsme dorazili na místo, naprosto přesně jsem si vybavil, kdy jsem uviděl vynikající film „ Kmotr" poprvé. Městečko Corleone v sobě mimoděk uchovává jeho atmosféru. Nebo je to naopak? Dřív nebo později pochopíte, že místní diskutující fešáci v bílých košilích s kamenným výrazem nejsou kulisou pro zbloudilé turisty, ale součástí všedního dne.
Právě tady si zřetelně uvědomujeme rozdíl v povaze lidí na severu Itálie a místními. Uzavřenost lidí je patrnější a úsměvy místních tu nejsou samozřejmostí. Ani nás nepřekvapí, že v hotelu o nás ví vše ještě dřív než se tam rozhodneme ubytovat. Ostražitost domorodců je pro nás nesrozumitelná. Pochopíme zhruba o čtvrt roku později, u televizních zpráv.
Po prohlídce Palerma to už někdo musí říct: „Pomalu se nějak musíme začít vracet, kluci."
Jak se blížíme k jezeru Lago di Garda dálnice mě divně uklidňuje svým monotónním rytmem. V mžiku a přece pozdě si uvědomím co tady nehraje. Přede mnou je zácpa a o plynulém brzdění v této rychlosti už nemůže být řeč. Současně už vím, že brzdící mašina už předbíhá zadkem předek. Šťastnou náhodou se trefím do 30m prostoru podél stojících aut. Rotuje motorka a rotuju já...
Otevřu oči.Zvedám se ze silnice a blahořečím výrobci koženého oblečení. Po 30ti metrovém letu po silnici je k neuvěření, že jsem úplně celej. Obhlédnu škody na mašině. Karambol si vyžádal přední stupačku a zpětná zrcátka. Jak mě změnil v mojí hlavě, to se mi teď a tady zjišťovat nechce.
Až doma si dopřeju luxus úvah o věcech, které je třeba mít pořád na mysli , když sedíte na mašině.
A o možnostech co se může stát, když na to na pět vteřin zapomenete.
Za pár měsíců si čtu noviny, když uslyším v televizi „...na Sicílii... ...boj s mafií v Itálii přináší ovoce. „ de Capo de tutti capa" Kmotr všech kmotrů byl zatčen... V místě, kde žil několik let a odkud řídil Cosa Nostru. Na statku poblíž města Corleone...
