Skvělý francouzský autor Marcel Pagnol ve své knize“ Jak voní tymián“ vzpomíná na svůj rodný kraj Provence jako na nejkrásnější místo na světě. A právem. I nám Provence připadala jako ráj. Obzvlášť po jízdě švýcarských dálnicích...
Naše první zastávka byla u Bodamského jezera. Ačkoliv je k státnímu svátku upálení Jana Husa v Kostnici daleko, nemůžeme město Konstanz vynechat. Ve městě s bohatou historií a úžasnou polohou si přijde na své každý.
Abych Švýcarsku nekřivdil, dálnice jsou koneckonců nudné všude, a stejky jaké jsme tu měli to bylo opravdové posvícení. Stačí sjet z dálnice a držet se místních. Při cestě do Chamonix jsme odolali jídelnám pro turisty a vsadili jsme na zapadlou hospůdku. EU by nad způsobem úpravy masa zalapala po dechu a nejspíš by celou hospodu i s personálem vakuově zabalila...
Jsme rádi, že se konečně blíží určený exit na francouzské dálnici a náš motorkářský peloton přijíždí do překrásného městečka Sisteron: Staré, kamenné domy napovídají, že tohle místo ani povaha místních obyvatel se nenechají rušit turistickými tlaky.
Což má i méně poetickou stránku třeba, když hledáte, kde si dáte večeři. Místní hospodský byl neoblomný. "Je pozdě!"
Po chvíli ho ale ta neoblomnost přešla. Snad to byla chlapská sounáležitost nebo jsme vypadali tak ztraceně, až mu to bylo sympatický. Večeře o pěti chodech, kterou pro nás nakonec sám připravil,uvařil, i naservíroval, byla jako malej zázrak.
Provence je osobitý kraj, který si žije svým životem. Jeho atmosféra se musí zažít. Nebudete litovat. Jsou místa, která jste na cestách viděli rádi a místa kam byste se chtěli jednou vrátit. Provence vás pochybovat nenechá. Jízda tímto krajem a jeho neopakovatelnou krajinou, místní kuchyně a celé to pokoukání u mě rozhodlo.
Silnice jsou tu pro motorky jako dělané. Vyrážíme do St. Tropez, krajina po cestě do města je úchvatná. Klikaté silničky, slunné počasí a pohled na azurové pobřeží vynahradilo následné zklamání ze slavného městečka četníků. Bouillabaisse alias Bujabéza- tradiční polévka i místní přístav tu hodně dluží své pověsti.
Možná k naší škodě, tlačeni časem, si jen letmo prohlídneme Cannes a Nice, ale 300 kilometrová jízda podél celého Azurového pobřeží je zážitkem ve všech směrech. Krajina je tu tak vděčně krásná, že chápeme, proč si právě zde kupuje letní sídla a byty společenská smetánka z celého světa.
Vjíždíme do Monte Carla. Městský závodní okruh nám vyrazil dech. „ Jsou to takový šílenci nebo takový borci" říkám si, když na mašině projíždím jediný okruh F1, který je zasazen přímo do ulic města.
Během doby než vypijeme neskutečně předraženou kávu kolem nás projede víc aut značek Ferrari a Lamborghini než jsem viděl za celej svůj život. Nejsou to fámy - Monte Carlo žije ve velkým stylu.
Již tradičně se při návratu stáčíme k jezeru Lago di Garda, které se samovolně stává styčným bodem každé naší společné cesty. A není v tom nostalgie. Tohle místo je osvědčená jistota. Při pohledu na jezero vám oči sklouznou po hřebenech italských Alp nebo italských Dolomit - záleží na kterou stranu se Vám chce otáčet hlava. Ať chceme nebo ne, většině z nás se ale ten den podvědomě obrací směrem na jih.
