Práva? Ano. Ale nejdřív povinnosti!

Prohráváme. Kdo? My, lidé, kteří bychom se snad mohli zhruba a zjednodušeně nazvat kulturně-pravicoví a konzervativní. Chtělo by se říct, lidé se zdravým rozumem. My a naše civilizace. Je důležité si to přiznat.

Kulturní válka nepřetržitě zuří, dlouhý pochod institucemi přinesl a dále nese své trpké ovoce, mysl lidí, zvlášť mladých, je úspěšně formátována. A my jsme vůči tomu jen v permanentní defenzívě - pokud vůbec nějakou projevujeme a nestrkáme hlavu do písku. Jak tento proces zvrátit? To je otázka, kterou si konzervativní lidé kladou již dlouho, jen mám občas trochu pocit, jakoby většinou zůstávalo jen u diskuzí nad ní, byť je jistě důležitá.

V této souvislosti velmi doporučuji přečíst výbornou úvahu „Proč konzervativci nemohou vyhrát“. Jedna část autorovy odpovědi, a to podle mne ta nejpodstatnější, spočívá zjednodušeně řečeno v tom, že jsme zapomněli, nebo že nechceme slyšet, že nejlepší obranou je útok. Naši protivníci to ví – a i proto vyhrávají.

Samozřejmě však víme, že není vůbec lehké do protiútoku – ne chvilkového a krátkého, ale systematického a trvalého – přejít. To proto, že spoustu pozic jsme už ztratili: mediální sféra, většina z těch, co jsou u moci, kulturní sféra, mnohé zákony – to vše jednoduše stojí proti nám, protože naši protivníci do nich pronikli, většinově je ovládli a přetváří je dle svých cílů. Naše pole působnosti se tak ztenčuje, resp. stává se stále problematičtějším a obtížnějším v něm efektivně působit. Přesto je nutné se nevzdávat a využívat pole působnosti, která nám zbývají, na maximum.

Být mnohem iniciativnější a nečekat jen na další útoky protivníků, abychom jim mohli čelit, je tedy jedna část strategie, kterou je nutné zvolit. A ta druhá je podle mne touto: co takhle zkusit na protivníka – v rámci „morálně možného“ - zaútočit jeho vlastní zbraní? Naši protivníci jsou hluční a agresivní a starají se o to, aby je bylo vidět a slyšet. Mám za to, že my – opakuji, že v rámci morálně možného - se musíme starat o totéž. Vybavuje se mi vedle toho ještě myšlenka, kterou měl před šesti lety na pražském „Kongresu žen“ přednést jakýsi transsexuál (píše o tom Aleš Hodina zde) ohledně zavedení kvót. Myšlenka by se dala formulovat takto: „důležité je to  prosadit, a lidi si pak na to už zvyknou“. Mít možnost něco prosadit – na nějaké účinné úrovni, např. vládní – o tom si zatím asi můžeme nechat jen zdát, ale nevidím důvod, proč si kousek z takové strategie – v rámci morálně možného – nevzít a neaplikovat v našem boji.

Doteď jsem byl ve svých myšlenkách víceméně dost obecný, ale nyní už budu konkrétnější. Jaké jsou tedy oblasti, v nichž bychom se takový způsob vedení boje měli snažit uplatnit? Zmíním (z mnoha) dvě konkrétní. Nejprve se zmíním o jedné, která se týká onoho „slyšet“ a pak – čímž se dostanu k tomu hlavnímu a závěrečnému – o druhé, která spadá do oblasti „vidět“.

Scéna moderní populární hudby byla bohužel vždy převážně levicová. Do značné míry je to asi dáno i tím, že v kulturně-levicové sféře – od jazzu přes rock´n´roll a dále – v podstatě vznikala. „Pravicové“ kapely sice existují také, ale je jich minimum. Což je ale značná škoda, neboť sféru moderní populární hudby vidím jako pole, kde bychom působit měli, resp. ti z nás/vás, co jsou hudebně nadaní a nadšení. Potřebujeme tam interpretačně kvalitní umělce a kapely – kapely, jakou bohužel u nás není (mnou víceméně neposlouchaný) Ortel, neboť i když samotný Tomáš Hnídek dle mého soudu umí zpívat velmi dobře, interpretační kvality jeho muzikantů, zvlášť kytaristy, již tak kladně rozhodně hodnotit nemůžu. To bratia Slováci s Ondrou Ďuricou jsou na tom v tomhle směru mnohem lépe. Jenže, na kolik trochu známých a zároveň kvalitních českých interpretů „jsoucích na naší straně“ si vzpomenete? Já možná na Pepu Nose (jehož určitá bizarnost však věci asi až tolik neprospívá), Kryl, kterého si občas drze snaží pro sebe ukrást různí sluníčkáři, je už dávno mrtev … prostě, myslím, že s námi spříznění muzikanti by měli být aktivnější a odvážnější (ano, dobře vím, odvaha se nezískává lehce) a měla by vznikat KVALITNÍ hudební uskupení, která se nebudou bát se hudebně přihlásit k naší věci. Vím, že odpor bude obrovský, ale znáte to: když nás bude víc, nebudem se bát vlka nic, a ledy se začnou pomalu lámat …

No a ohledně „vizuálního pole boje“ se dostávám do závěrečné a v podstatě hlavní části textu. Někdy předloni či nejpozději loni zjara jsem náhodou narazil na dnes již mrtvou iniciativu Začni dnes – Dobroboardy. Bohužel trvala jen krátce, ale hlavní myšlenka, na které stála – a která mne zčásti napadla již dříve nezávisle na proponentech iniciativy  už dříve – je výborná: využití billboardů a jiných veřejných reklamích ploch k propagaci myšlenky. Billboardy jsou na veřejném prostranství a jsou dobře vidět! Základní problém je zde samozřejmě finanční: nejedná se o nic zvlášť levného a tipuju, že dost možná právě na tom Dobroboardy nakonec zkrachovaly. To ale nic nemění na tom, že pole „vizuální reklamy“ je prostorem, kde můžeme, a dle mne účinně, působit. O důležitosti takového pole vědí např. i Američtí a čeští vegani a dle toho jednají a prosazují svou agendu. Osobně např. vím i o společenství z jedné ostravské katolické farnosti, které si také opakovaně pronajímalo jeden billboard a nechalo na něj vylepovat biblické citáty. Což sice vidím jako málo účinné, ale „billboardovou metodu“ jako takovou mohu jen pochválit. Je jasné, že účinnost takové metody by vyžadovala, abych takových billboardů, či jiných dobře viditelných vizuálních ploch, bylo v rámci nějaké prostorově vymezené oblasti „vícero“. V tomto blogu už ale nechci řešit strategii "jak na to" - v komentářích na to určitě prostor bude.

A k tomu na závěr jedna inspirace, co by např. na takovém billboardu například mohlo být. Trochu se omlouvám, že se titulek dnešního blogu zdánlivě netýkal jeho obsahu, ale věřím, že následující fotografie to trochu vysvětlí.