Jeden z mnou sledovaných zahraničních blogů je Dangerous idea amerického filosofa Victora Repperta. Nejen, že se tam hodně řeší křesťanství (jehož je Reppert apologetou), ale především se tam toto téma často řeší - především v komentářích pod jednotlivými posty - z hlediska wishful thinkingu či jiných osobních motivů pro jeho zastávání či popírání. Tzn. jdou tam na přetřes otázky a myšlenky jako jestli někdo křesťanství nebo na druhé straně ateismus (ne)zastává proto, že si (ne)přeje jeho (ne)pravdivost a proč, nestojí-li za tím nějaká mravní špatnost, psychologické nutkání či defekty atp. Psychologizaci myšlenkových oponentů samozřejmě nemám rád a neuznávám, ale přítomnost motivů pro (ne)zastávání toho či onoho samozřejmě nelze popřít - každý z nás je motivován různými motivy k různým skutkům dnes a denně. A právě při diskuzích na tomto blogu mne jednou napadl takový "myšlenkový" experiment určený pro křesťany, který bych nyní rád představil:
Představme si mladého mohamedánského kluka, který vyrůstá v důsledné islámské rodině, ale který se shodou okolností, které v tomto myšlenkovém experimentu nemusíme řešit, setká se západní sekulární kulturou a všemi jejími lákadly a svody. Chlapce všechny tyto západní "vymoženosti" velmi uchvátí a začnou jej velice lákat. Zároveň si ovšem uvědomuje, jak jsou v rozporu s jeho islámským vyznáním, resp. jeho morálními pravidly. Začne v něm probíhat vnitřní zápas, který vyústí v následující nápad: pokusí se zjistit, jestli náhodou islám není nepravdivým náboženstvím - a to právě proto, aby v případě, že zjistí, že vskutku nepravdivým je, a že tedy nebude vázán ani jeho morálními pravidly, mohl užívat všech západních sekulárních "vymožeností". Prosím, opět neřešme, jestli by mu to bylo faktickými okolnostmi umožněno nebo ne, není to pro tento myšlenkový experiment důležité.
Chlapec se tedy rozhodl prověřit pravdivost islámu (neřešme nyní, jak konkrétně to chce udělat), ovšem nikoliv především za účelem poznání pravdy, nýbrž za "hedonistickým" účelem legitimizovat si užívání západních sekulárních radovánek. To je ovšem z pohledu etiky špatný motiv k jednání. Když se však na celou věc podíváme z pohledu křesťanství, vzniká zajímavý problém. Z pohledu křesťanství je totiž islám falešným náboženstvím. Pokud by tedy náš mladý musulman odhalil jeho nepravdivost, mohl by se z osidel tohoto nepravého náboženství dostat. Jak ovšem víme, náš mladík se do tohoto podniku pustil ze zištného a "hedonistického" motivu, nikoliv proto, aby zjistil, jestli třeba nemá pravdu křesťanství.
Pro ty z vás, kteří jsou křesťany, mám nyní otázku: jaký osobní postoj byste zaujali k situaci toho mladíka, s nímž byste si však nemohli možnost promluvit nebo mu cokoliv vzkázat? Řekli byste spíše, že se má pokoušet dopátrat se k případné nepravdivosti islámu a dostat se tak z jeho osidel, byť by to činil ze špatného motivu? Nebo byste řekli, že má raději zůstat ve svém falešném náboženství, než aby se jej pokusil opustit ze sobeckých a jiných špatných pohnutek a tedy eticky nesprávně? Napište do komentáře. A opět prosím - neuvažujme nyní varianty jako "nezaujal bych ani jeden z těchto postojů, zaujal bych úplně jiný" popř. "odmítl bych se k tomu jakkoliv postavit". Vezměte to tak, že v dané situaci máte na výběr pouze jednu z dvou výše nabídnutých variant.
Já si totiž sám stále nejsem jist, kterou variantu bych si vybral. Proto by mne zajímaly názory ostatních.
