Nedávno mi na firemní mail přišlo oznámení o termínu periodické „šestileté“ prohlídky u závodního (firemního) lékaře. Banální věc, o které nemá smysl psát blog, kdyby …
… kdyby mne brzy poté lehce nenapadlo, že může dojít k něčemu, k čemu posléze opravdu došlo, a kvůli čemu pro mne má cenu blog napsat, byť to mnozí budou jistě považovat za banalitu.
Uplynulý pátek večer jsem byl na vzpomínkovém srazu současných i bývalých zaměstnanců firmy, pro níž jsem dřív pracoval, a kde náhle umřel jeden zcela čerstvě čtyřicetiletý, dlouholetý zaměstnanec (zůstaly po něm tři malé dcerky), rovněž můj ex-kolega, s nímž jsem tehdy často chodíval na oběd. A právě tam v 19:20 mi přišla SMS právě od toho závodního lékaře (přesněji jeho sestry), že mne žádají, abych se na prohlídku dostavil s rouškou. A tak jsem věděl, že se z nudné návštěvy lékaře stane poněkud adrenalinová záležitost. Brzy jsem si začal v hlavě skládat plány, jak tu roušku odmítnu, co budu říkat, jak se bránit, jak si návštěvu tajně nahraju atp. Musím přiznat, že trochu i vzhledem k nějakým pozdějším okolnostem jsem nakonec poněkud vyměkl a roušku si sebou vzal – ale také si připravil plán, jak to celé udělám trochu jinak. Plán spočíval v tom, že když nám naši lékaři takto aktivisticky a zcela nesmyslně znepříjemňují život, pak jim jej musíme znepříjemnit taky, a tímto tlakem je zkusit přimět k tomu, aby své rouškaření (nemluvě o testování a vakcinění) ukončili.
Dotyčný závodní lékař se jmenuje Jiří Mamica a sídlí v lékařském centru na ulici Bieblově v mé domovské Ostravě, což je zcela veřejně dostupná informace, takže tímto zveřejněním jeho jména nečiním nic na způsob „stalkingu“ a de facto ani doxingu. Když jsem přišel na místo a našel dveře do jeho ordinace, našel jsem na nich hned aktivistická oznámení, že bez ochrany dýchacích cest návštěvníka neošetří (viz foto níže). Už jen tato věc je v podstatě protiprávní, protože Listina základních práv a svobod v článku 31 uvádí „Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.“, a zákon nestanovuje povinnost mít při návštěvě ordinace zakryté dýchací cesty. No nic, za nějakou dobu jsem byl sestrou zavolán do ordinace, dostal pokyn, kam si mám odložit svrchní oděvy a jiné věci a také pokyn, abych si nasadil roušku (sestra ji mimochodem neměla). Když jsem dověšel příslušné oděvy a věci, šel jsem k sestře a – ano, přiznávám, s rouškou (nikoliv respirátorem) v ruce - jsem se jí zeptal, proč mám mít nasazenou roušku, když jsem zdravý. Na to mi řekla, že to vyžaduje pan doktor pro svou ochranu a že jestli s tím mám nějaký problém, ať si to pořeším s panem doktorem. V tu chvíli jsem jako nekonfliktní a v konfliktech se nekomfortně cítící člověk selhal nejvíce a s rouškou nasazenou „na tři čtvrtě žerdi“ mlčky vešel k plně zarouškovanému doktoru Mamicovi do ordinace, aniž bych mu řekl něco jiného než pozdrav.
Doktor na mou „tři čtvrtě žerdi“ nijak nereagoval a tak jsem během malé chvilky roušku pohyby obličeje záměrně sundal na půl žerdi, tedy pod nos. A doktor stále nic. Takže co tím dal vlastně najevo? Že byl buď měkký mi na to něco říct (čemuž nevěřím), nebo že si sestra se svým tvrzením, že pan doktor vyžaduje roušku pro svou ochranu, vymýšlí (čemuž rovněž nevěřím), a nebo že pan doktor lže a o žádnou svou ochranu mu nejde, nebo že měl zrovna nějakou slabou chvilku a z neznámých důvodů mu mé ohrožování jeho zdraví mým nezakrytým nosem buď nevadilo, nebo jej v mém nezakrytém nosu nespatřoval. A nebo že vyžadoval něco nasazeného na ústech svých návštěvníků (záměrně nepíšu pacientů) prostě proto, aby si ověřil, že budou bezmyšlenkovitě poslušní? Jelikož v podobných případech nedokážu situaci správně vyhmátnout a provést instantní efektivní reakci či krok – jako se např. pana doktora alespoň zeptat, proč tedy ode mne vyžaduje tu roušku – odešel jsem po skončení zpět do místnosti k sestře, sundávaje si roušku ještě v lékařově ordinaci.
Kromě dotazu sestře jsem tedy do nějakého konfliktu nakonec nešel, ovšem právě i proto jsem nehodlal nechat celou věc jen tak vyšumět, protože po celých těch dvou letech covidové tyranie prostě nesmíme nad celou věcí mávnout rukou a když nás někdo aktivisticky (vláda ani hygiena zatím žádná opatření - pomíjím teď, že ta minulá byla velmi často protiprávní - nevyhlásila) nutí opět si nasazovat náhubky, které ničemu nepomohly a naopak spíše uškodily, musíme se aspoň nějak ozvat. A proto tento blog. Takže, pane doktore Mamico, i když vás vůbec neznám, viděl jsem vás podruhé v životě, a při krátkém odhlédnutí od vašeho rouškaření, resp. jeho vnucování vašim návštěvníkům, proti vám nic nemám, právě kvůli němu vás tady trochu „digitálně zpranýřuji“, abyste se vzpamatoval, přestal přinejmenším vaše zdravé návštěvníky nutit do nesmyslných náhubků a zavádět tak presumpci nemoci. A aby se o tom, že do nich své návštěvníky nutíte, aspoň pár lidí dozvědělo. Už jen za to ode mne zanedlouho dostanete negativní hodnocení a komentář na některém z vašich veřejných internetových profilů a vyzývám k podobnému hodnocení i další, kteří jsou v této věci na stejném břehu jako já. Chápete, pane doktore, že normální člověk, který cítí nějaké příznaky nemoci, by se v podobném případě přeobjednal na jiný termín, aby k vám s těmi příznaky do ordinace nechodil? Nebo chcete říct, že se cítíte být ohrožen zdravím zdravých návštěvníků vaší ordinace a proto od nich vyžadujete náhubek? Proč jej nevyžadujete od své sestry? Nebo snad věříte na nesmysl zvaný bezpříznakový průběh? Co kdybych tak já příště od vás či od kohokoliv jiného vyžadoval negativní test třeba na bezpříznakovou lepru? Odvolejte váš nesmyslný rouškařský požadavek a hlavně ze svých dveří sundejte to výhrůžné protiprávní oznámení, že bez roušky nikoho neošetříte. A ano, vím, nejste zdaleka jediný kdo tak činí; můj text patří i všem vašim ostatním, podobně jednajícím kolegům, jako např. dámám ve vedlejší alergologické ambulanci u vás na patře naproti schodům, které vyžadují rovnou respirátor.
Nemůžeme podobné „banality“, které se postupně mění v zásadní „nebanality“, nechat bez odezvy – to píšu s vědomím toho, že většina Čechů během doby covidové bohužel poslušně či skoro až nadšeně sklonila hlavu a byla připravena nosit na hlavě třeba i kýbl, pokud by to od ní vláda či lékaři z nějakých papírově „ochranně-preventivních“ důvodů vyžadovali. Ostatně, je třeba vědět, že tato i předchozí vláda skutečné, radikální „antirouškaře“ a odpůrce covidových buzerací nemilosrdně pronásleduje. Čerstvým případem je jistý Jiří Kumbera, který byl nedávno zločinně uvězněn a o jehož případu si můžete přečíst např. zde. Uvěznit člověka za to, že si ÚDAJNĚ nevybírá poštu, a učinit tak čerstvě poté, co jeho partnerka porodila dvojčata a zůstala tak s nimi na krku sama bez živitele rodiny, je absolutně neúměrné a svědčí o zaujatosti režimu, který jiné, skutečné zločiny, přehlíží. Jiný, již starší, je případ levicového básníka, písničkáře a rebela Pavla J. Hejátka, který kvůli svému důslednému postoji vůči covidovému teroru (ano, dopustil se v rámci něj i určitého fyzického násilí, když se bránil testování, což ani on nepopírá) ve vězení již strávil více než rok, a podmínečně propuštěn byl pouze proto, aby mohl na operaci, jelikož jej ve vězení bachaři a spoluvězni div že nezabili (kdo pravidelně čte jeho facebook, ví). Do vězení jej chtějí ovšem zavřít znovu, což by vzhledem k tomu, co tam zakusil a v případě uvěznění zakusí znovu, už přežít nemusel. Pavel mimochodem nahrál skvělou píseň, v níž si covidismus bere na paškál. Písní ostatně dnešní blog i zakončím. Je věnována právě lidem, jako Pavel Hejátko nebo Jiří Kumbera, a kterých, bude-li vláda dále utahovat šrouby, bude přibývat – a zdaleka nejen kvůli covidismu. Nezapomínejme na to.
