Křesťanství versus slovanství. Dočkáme se konference?

Asi nemusím příliš popisovat spor známý minimálně těm, kteří se zajímají o historii a společenské dění: spor, vedený především ze strany stoupenců tzv. (pohanského?) slovanství vůči křesťanství a křesťanům.

S historií se to má, přinejmenším v moderních státech, zhruba následovně: existuje „oficiální“ výklad a hodnocení dějin, kde oficiální znamená především posvěcený a „vynucený“ státní mocí a vyučovaný na základních, středních a většinou i na vysokých státních školách. No a vedle té oficiální existuje ne jeden, nýbrž množství lépe či hůře podložených a vyargumentovaných alternativních výkladů dějin, které ale mají jedno společné: popírání pravdivosti oficiálního výkladu, často doplněné obviněním ze záměrného falšování dějin státní mocí, ať už současnou či minulou, a volání po nutnosti přepsat učebnice.
Většinou nejde o žádné od reality a podstatných věcí odtržené akademické spory intelektuálů. Rčení dějiny píšou vítězové sice neznamená, že vítězové píšou ty dějiny automaticky vylhaně, jak se to nesprávně interpretuje, ale důležité je, že oni vítězové z nějakého dobrého důvodu považují za velmi podstatné tu jejich verzi dějin sepsat a zakořenit je v myslích obyvatel. A ten důvod bychom mohli spatřit mj. v jiném, ještě zásadnějším výroku: kdo ovládá minulost, ovládá i budoucnost. Výklad a hodnocení dějin se prakticky používá jak k zásadním politickým rozhodnutím, tak k formování mysli obyvatelstva; tzn. k věcem velmi závažným. 

Jeden z těchto „alternativních“ výkladů historie je veden ze strany skupiny lidí, kteří se identifikují s něčím, co můžeme zjednodušeně nazvat „slovanství“.(1) Jde o vědomé, osobní, ideové přihlášení se k dávným kořenům, které tito lidé na základě různých důvodů vidí v dávných slovanských kmenech, jejich kultuře, filosofii a náboženství. Tito lidé – „moderní slované“, kteří se, ať oprávněně či neoprávněně, považují za potomky starých slovanských kmenů - se s oficiálním výkladem historie zásadně neshodují mimo jiné v následujících třech bodech:

1. Slované podle nich nepřišli do evropských končin někdy v 5-6 století, jak tvrdí oficiální historiografie, nýbrž zde nejen že byli o mnoho (jednotky až desítky) století dříve, ale byli dokonce původními evropskými obyvateli. 
2. Slované, to nebyly primitivní, barbarské, nekulturní a neschopné kmeny, které museli všechno, co jen trochu spojujeme s pojmy jako kultura, civilizace či umění, naučit ti vznešení, honosní a kultivovaní germáni popř. frankové, nýbrž to byly kultivované kmeny s vlastním písmem a vyspělou kulturou na vysoké úrovni, kulturou přiměřenou jejich bytostnému ustrojení.
3. Světodějná událost, jakou byla konverze slovanských kmenů ke křesťanství – spojovaná v Česku a na Slovensku na prvním místě se soluňskými bratry Konstantinem a Metodějem (staročesky – či starobulharsky? - nazývanými Crha a Strachota) – není těmito „moderními slovany“ hodnocena jako veliké, slovanské kmeny kultivující, povznášející a zušlechťující dobro, nýbrž jako jejich zkáza a katastrofa, která všechno dobré, co slovanství do té doby mělo, zničila a slovanské národy zotročila pro ně zcela cizorodým prvkem, někdy hodnoceným jako pouhým prostředkem k jejich ovládnutí.

A přestože velmi důležité jsou jistě všechny tři body, já bych se chtěl v dnešním textu soustředit víceméně jen na ten třetí. 
Ihned ovšem bez mučení uvedu, že jednotlivé námitky a důvody slovanské kritiky zde až tak probírat nechci (2), a to především proto, že v hlubším obeznámení se jak s „oficiálním“, tak „alternativním“ výkladem nejen této etapy dějin „křesťansko-slovanských“ vztahů mám a chci velmi co dohánět. Spíše se chci podívat na situaci ohledně současné konfrontace mezi oběma stranami sporu, tedy křesťany a slovany,  nakolik o něm něco málo vím, v české a slovenské oblasti. 
V první řadě je třeba říct, že slované, jako „dějinně poražení“ tahají ve sporu s „dějiny píšícími vítězi - křesťany“ za kratší konec, ale z druhé strany jsou v něm právě proto o něco aktivnější. Mají svá sdružení (Slavica, Slovanský kruh, Slovanská unie, Slovanský výbor) i aktivní jedince (např. hudebníky – Miro Žiarislav Švický, Jaroslav Reborn Pagáč). Tato ovšem musí hodně bojovat o pozornost a fakticky často také o to, aby byli bráni trochu vážně, protože mnozí si z nich – dle mne nesmyslně - utahují a shazují je jako naivní snílky, konspirátory, ruské agenty, nebo je otevřeně uráží. Slované občas pořádají i své konference a sjezdy, na kterých se třeba i kriticky vyjadřují ke křesťanství, ale nevím o tom, že by si tam zvali nějaké zástupce křesťanského hodnocení slovanských dějin jako hosty. Z „křesťanské strany barikády“ jsem nějaké oficiální a věcné aktivity, snad až na pár ojedinělých reakcí jednotlivců na kritiku, v tomto sporu příliš nepozoroval: může to být jistě dáno i tím, že křesťanský výklad dějin a významu konverze slovanů ke křesťanství je stabilizovaný a většinově uznávaný, což je posvěceno i skutečností státního svátku Cyrila a Metoděje. Křesťané tedy nemají či nemuseli by mít důvod věnovat slovanské kritice nějakou zvláštní pozornost (3). Nicméně já bych zde rád předložil dva důvody, kvůli nimž by křesťané této kritice věnovat pozornost měli či mohli:

- pokud se slovanská kritika křesťanství a jeho historického poměru ke slovanství nezakládá na pravdě (popř. je vyloženě vylhaná), pak je přece v zájmu křesťanů tyto omyly či lži vyvrátit a obhájit svou pozici

- slovanské argumenty, výklad dějin a role křesťanství vůči slovanům mohou způsobit – a jistě již i fakticky nejednou způsobily – odpadnutí křesťanů ke slovanství či prostě od křesťanství pryč, pokud se tito nechají argumenty slovanů přesvědčit. A to jistě není v zájmu křesťanů.

A tím se už dostávám k jádru a zároveň závěru dnešního textu. Jako filosof totiž bytostně, možná až fanaticky věřím v možnost toho, že ve vzájemně „soupeřících“ či nesouhlasících skupinách se vždy najdou znalí a vzdělaní lidé dobré vůle, kteří jsou ochotni si veřejně sednout ke společnému stolu a polemicky, ale věcně přednést argumenty pro své stanovisko, přednést věcnou odůvodněnou kritiku stanoviska opačného a zkusit vyvrátit argumenty oponenta. Takže věc je „jen“ o tom, tyto lidi obou stran barikády identifikovat a „popostrčit“, aby se pustili do společné organizace veřejné polemické konference nazvané třeba „Křesťanství versus slovanství“. Ideální by samozřejmě bylo nemuset je popostrkávat; měli by se do toho pustit z vlastní iniciativy. Slovanská strana má k tomu jistě více motivů než křesťanská, ale i ta, nakolik se se slovany shodne v bodu 1, popř zčásti i bodu 2 z výše uvedené trojice, by tu motivaci mít mohla. Já osobně bych na takovou konferenci nejen byl ochoten jet stovky kilometrů, ale dovedu si  představit i to, že bych ji za určitých podmínek pomohl finančně zasponzorovat. Pokud se někdo ptá, proč se do její organizace prostě nepustím sám, pak odpovídám, že ač mne tato oblast hodně zajímá, nejsem v ní stále zorientován v dostatečné míře a nemám kontakty prakticky na někoho ze „slovanské“ scény. Nicméně, pokud by se ke mně přidali další 1-2 lidi, dovedu si nějakou svou účast na organizaci takové události představit.

Nechť je tedy tento blog takovým veřejným impulsem a výzvou k tomu, aby se znalí, zainteresovaní a aktivní lidé organizace takové veřejné konference chopili. (4)

Poznámky:

1. Asi by bylo lepší dodat, že když píšu o slovanství či slovanech, myslím to především v "ideovém" smyslu. Protože v tom etnickém je mezi dnešními slovany samozřejmě spousta křesťanů

2. Byť jednu si neodpustím. Totiž, všímám si, že argumentace slovanů je často založena na tom, že slovanská kultura a hlavně náboženství bylo „naše“ a „původní“ a proto bychom se k němu měli vrátit. Za tím se ovšem skrývá argumentační omyl, který by se dal vyjádřit větou „co je původnější, to je i pravdivější“. To je však evidentní nepravda – chronologická původnost či předchůdnost sama o sobě pravdivost nijak nezaručuje. 
2. Doplním zde, že ne vždy jsou křesťané se slovany ve sporu či opozici. Existují i křesťanští stoupenci slovanství, i když je pravda, že ten soulad se z uvedené trojice důležitých předmětů sporu většinou týká jen bodu 1, popř. zčásti bodu 2. Z druhé strany ale dochází i k situacím, kdy slované ke křesťanství kritičtí či obecně nestojící na jeho straně z určitých důvodů podporují křesťansky orientované skupiny. Příkladem je v určitých kruzích známý slovenský zpěvák a lídr skupiny Parom Jaroslav Reborn Pagáč, který podpořil některé akce slovenské, křesťansky orientované Ľudové strany Naše Slovensko Mariána Kotleby.
3. Slovanský výklad dějin je do značné míry sdílen s naukou, původně pocházející ještě z poloviny osmdesátých let z „Gorbačovského“ Sovětského svazu, nazývanou Koncepce sociální bezpečnosti. Ta je také velmi kritická vůči křesťanství, který nazývá mj „jedem z Judeje“. Nevím o tom, že by se ji kdokoliv z křesťanských intelektuálů pokusil nastudovat a kriticky zhodnotit. Přitom to považuji za velmi žádoucí.