Jaké kapely a sólisty potřebujeme?

Potřebujeme? Ta otázka možná někomu zní docela zvláštně. Nicméně koho zajímá co a jak tím myslím, toho zvu k přečtení mého dnešního „hudebně-pravicově-konzervativně-lobbingového“ textu :-)

Toho, kdo mne čte pravidelněji a zná mé názory už možná napadlo, kam zhruba budu směřovat. A možná se proti tomu v duchu již teď vyhraňuje, že muzika má tímto zůstat nedotčena. Pokud se nemýlím v identifikaci toho, co jej napadlo, pak mám pro něj dvě odpovědi. Ta první je slovní a zní, že se částečně zmýlil :-) A ohledně té části, v níž se nezmýlil, mám pro něj odpověď rovnou hudební :-)

Takže, jaké že kapely a sólisty to – podle mne – potřebujeme, resp. jaké kapely by bylo moc fajn, kdyby vznik(a)ly? Řeknu to rovnou: kapely konzervativně, pravicově, pronárodně a podobně smýšlejících muzikantů, kteří se ke svým postojům nebudou bát ve své hudební tvorbě přihlásit a to zcela a naprosto cíleně. Protože co si budeme povídat: pokud si vedle sebe postavíme pravicově-konzervativní a levicově-liberálně-individualistické myšlení, pak je vcelku jasné, která z těchto dvou pozic v moderní populární hudbě v nějakém smyslu vždy jasně dominovala a dominuje, ať už to její protagonisté činili vědomě či ne. A moderní hudbě od jazzu počínaje to bylo ze strany konzervativních (a křesťanských) vrstev často velmi tvrdě vytýkáno a byla kvůli tomu odsuzována (1) Dodnes bývá toto odsouzení občas i absolutní a nabízí se tedy námitka, že samotné použití této hudby pro „pravicově-konzervativní účely“ je samo o sobě absurdní a kontraproduktivní. Bude asi dobré se hned ze začátku s tou námitkou pokusit nějak vyrovnat.

Začal bych asi tím, že jsme dnes v situaci, kdy je moderní populární hudba, ať již v jazz-blusovém, elektronicky-tanečním, folkovém nebo v rockovém směřování plně společensky etablovaná. Na stokrát opakované (a z rádií stokrát hrané) si nutně zvykáme, pokud se tomu vědomě nebráníme se vší sveřepostí. Účast šedesátníků a sedmdesátníků na rockových, někdy i metalových koncertech je dnes věcí zcela běžnou. Moderní populární hudba je dnes hudbou všech generací a většině společnosti na ní, nejde-li o extrémnější žánry, nepřijde nic divného či zlého. To je prostě faktum a představa, že si společnost „nechá vysvětlit špatnost takové hudby a přestane ji rázem poslouchat“ je samozřejmě hypernaivní (2). Takže i kdybychom moderní populární hudbu vzali jako jakousi cílenou zbraň levicově-liberální strany kulturní války, nabízí se myšlenka jí takovou zbraň jaksi „ukrást“ a vést s ní útok na liberalismus a neomarxismus samotný. A mám-li být vštřícný k námitkám ultrakonzervativní pozice, pomohu si výrazem „zavírání Overtonova okna“ (3) jakožto procesu inverznímu vůči jeho otevírání. Obojí je totiž postupné, má určité fáze. A jelikož kulturně-válečné útoky konzervativní pozice vůči levicovému liberalismu a neomarxismu jsou rovněž nutně složené z fází (revoluční změna zde příliš nepřipadá v úvahu), pak nevidím důvod, proč přinejmenším v prvních fázích tohoto zavírání nepoužít v kulturní válce jako zbraň i moderní populární hudbu. Naopak bych našel dobré důvody, proč to udělat.

Ale dost bylo „vstřícnosti k ultrakonzervativcům“ a přesunu se k praktičtější stránce věci. Ta je taková, že konzervativních, pravicových a podobně laděných kapel, které by takovou „angažovanou“ hudbu provozovaly vědomě a cíleně, je – alespoň u nás v ČR - naprosté minimum. Typicky vás napadnou pouze dvě a spíše jen jedna: Ortel – tou druhou by pak byl slovenský zpěvák Ondrej Ďurica. (4) Takže se asi nabízí otázka: volám po dalších Ortelech? Odpověď zní ANO i NE. ANO v tom smyslu, v jakém píšu tento článek: mám opravdu za to, že potřebujeme kapely s „angažovanou“ tvorbou, které se v podstatné části své tvorby nebudou bát veřejně přihlašovat k pravicovým, konzervativním, vlasteneckým, zdravě-rozumovým a podobným myšlenkám a postaví se proti levicovému, kulturně-marxistickému, globalistickému a jinému běsnění. A to napříč všemi či alespoň většinou populárních žánrů. NE v tom smyslu, že potřebujeme alespoň pár kapel, které budou lepší než Ortel, který bývá občas označován jako jednoduchá hospodská tancovačka; z části podobné výtky chápu. Potřebujeme pár takových kapel, které budou zdatné a kvalitní instrumentálně, performačně i kompozičně, aby jim tak nebylo možné nic zásadního opodstatněně vytknout od těch, kteří by si rádi našli hole na bití psů – a kteří si nakonec stejně nějaké najdou. Ale hlavně – potřebujeme, aby takové kapely vůbec vznikaly, byť by nebyly „prvoligové“. Např. já si dovedu představit, že bych v takové kapele působil, ale šanci, že bych našel podobně smýšlející muzikanty, vidím bohužel jako mizivou. Nicméně kdybyste o někom takovém náhodou věděli, neváhejte mi to sdělit.

Představme si tedy hypotetickou situaci, kdy tady několik takových kapel máme. Potom bych viděl jako důležité, aby existoval i festival či festiválek právě takovým a spřízněným kapelám věnovaný. Nějaký VpravoFest, jak tomu soukromě říkám. Když můžou mít obskurní pornofolkaři svůj Pornofest a grind-coristi svůj Obscene extreme, proč nemít i multižánrový VpravoFest? Protože, co si budeme povídat, bylo by asi dost pravděpodobné, že by takové kapely měly leckde problém si zahrát, podobně jako jej  občas má i Ortel i Ondra Ďurica. Ale z druhé strany si nemyslím, že by nenašly své posluchače. Už jen z čistě „obchodního“ hlediska je zde určitá, sice asi ne moc velká, ale přece existující „díra na trhu“, kterou by měly dobrou šanci zaplnit. Proč by ji měl zaplňovat jen a jen Ortel, popř. Ondra Ďurica, byť hlavně toho druhého poslouchám často a rád? A dále: i kdyby takové kapely nechtěla hrát běžná rádia, pak v Česku i na Slovensku máme rádia alternativní, o nichž věřím, že by takovým kapelám na svých internetových vlnách ráda pomohla. Ano, jejich poslouchanost není vysoká, ale věřím, že vzhledem k předpokládanému nastavení jejích posluchačů by si tam své příznivce určitě našly.

Dalo by se toho napsat ještě víc. Např. to, že netvrdím, že by takové kapely (či sólisté) měli hrát pouze a jen tzv. angažovanou tvorbu; spíš jde o to, že by z jejího repertoáru měla být její názorová pozice jednoznačně poznat. Pokud tedy bude „angažovaná“ jen plus mínus polovina repertoáru, bude to samozřejmě úplně OK. Nicméně, nechci dnešní text příliš prodlužovat. Nějaké další myšlenky na toto téma si totiž můžete poslechnout v mém ojedinělém vlogu níže. Dnešní text je totiž upravenýou, místy rozšířenou a místy zkrácenou parafrází jedné jeho části.

A na závěr už jen pro jistotu: ne, po nových nazi-skinheadských kapelách, nebo nových Olíviích Žižkových opravdu, ale opravdu nevolám.

Poznámky:

1. Např. americký filosof Richard Weaver v knize Ideje mají následky, vydané poprvé v roce 1948, píše o jazzu jako o hudbě opilosti, hudbě „vyjadřující pohrdání a nepřátelství vůči naší tradiční společnosti“ … píše, že jazz „často zní, jako by se chtěl v návalu zuřivosti zbavit všeho, co připomíná strukturu i omezení“ … témata jazzu jsou „vulgárně sexuální či fraškovitě zlehčující“. Synkopy jako hudební formu hodnotí jako prostředek k  "snadnému a rychlému ukojení“, swing u něj nedopadne lépe než jazz. Pozdější odsuzování rock´n´rollu a dalších žánrů jako ďábelské a satanské hudby hlavně ze strany křesťanství snad není třeba zmiňovat; v nejedné křesťanské sociální skupině či konfesi je platné dodnes.
2. Výrokem v uvozovkách se určitě nesnažím navodit dojem, že (veškerou) moderní populární hudbu považuji za špatnou. Spíše jsem se v řečeném stylizoval do hypotetické představy některých ultrakonzervativců, kteří takovou hudbu odmítají en bloc. Jejich důvodům a argumentům je ale jistě třeba věnovat pozornost.
3. Kdo neví, co je Overtonovo okno, něco o tom najde zde,  nebo na mnoha jiných internetových stránkách.
4. O dalších kapelách či sólistech, kteří by se takto dali jednoznačně označit, již nevím – pokud vy ano, dejte mi vědět v komentářích. Ale do značné míry by se sem určitě dal počítat folkař Pepa Nos a navzdory všemu prskání sluníčkářů bych sem určitě in memoriam zařadil již 25 let nebohého Karla Kryla. Pak je asi pár kapel, které angažovanou muziku přímo příliš nehrají, ale jejichž členové se svými názory a postoji plus mínus řadí na „naši stranu barikády“. Např. kapela Unisono Petra Štěpánka nebo synťákové těleso Phonetix Roberta Žáka, který se stal kameramanem a redaktorem alternativní Raptor TV. A jen pro zajímavost lze zmínit pár zcela nezámých a proto zanedbatelných jmen či těles, hrajících jednou za uherský rok, jako např. kapela Distance konzervativního filosofa Jiřího Fuchse.