Czechoslovakia - země, co znal celý svět

Tak už jen pár dní a již téměř 26 let neexistující Česko(-)slovenská republika oslaví své sté narozeniny, byť už jen „in memoriam“. A to je určitě důvod, proč při této příležitosti po delší době sepsat pár řádků.

Osobně se považuji za etnického Čechoslováka, a to i přesto, že samozřejmě nesouhlasím s Masarykovou účelovou teorií o československém národu. Tatínek je totiž Slovák pocházející od Nitry a maminka moravanka od Brna a posléze vyrůstající na Valašsku. Mám ke Slovensku velmi vřelý vztah, ke svým slovenským kořenům se hrdě hlásím, rád na Slovensko jezdím a zajímá mne jeho historie. Uvádím to i proto, že ač žiji celý život ve Slezsku, může český čtenář následující řádky paradoxně vnímat jako proslovensky zaujaté.

Na úvod dvě krátké myšlenky. Když se podíváme na zdejší, doslova masové – alespoň v mediálním světě – přípravy na oslavu stoletého výročí republiky, tak vidíme, že se tematizuje víceméně pouze její kulturně-estetický rozměr, případně některé její významné osobnosti, a jen sem tam se pořádá nějaká debata, zasahující i do politických rozměrů věci. Druhá myšlenka: když jsem se před pár dny v práci ptal kolegy slováka, jestli se na Slovensku také chystají nějaké oslavy tohoto výročí, řekl, že něco se chystá, ale že rozhodně ne v takovém měřítku, jako u nás. A později ještě dodal, že je to asi proto, že my Češi jsme Československou republiku považovali za především „náš stát“. Že je to pravda, o tom svědčí i absurdní tvrzení z některých k výročí republiky založených webů, že prý slavíme stoleté výročí naší republiky. Vážení, naší České republice ještě nebylo ani třicet, takže se vzpamatujte!

V duchu těchto myšlenek bych tedy rád připomněl možná trochu nepopulární a na české poměry „pro-slovenské“ resp. proti-české skutečnosti, týkající se Československé republiky na politické úrovni a vztahu obou národů.

V první řadě je třeba říct, že „otec“ státu, Tomáš Masaryk-Redlich, se především projevil jako sprostý podrazák už při samotném vzniku Československého státu. V Pittsburgské dohodě totiž slíbil Slovákům autonomii, aby však záhy zapřel její existenci a slovákům žádnou autonomii nedal. Naopak dal Andreje Hlinku – původně „čechoslovakistu“ ve smyslu jeho volání po soužití Čechů a Slováků ve společném státě, samozřejmě s autonomií Slovenska – po jeho návratu z pařížské mírové konference (kam mu nehorázně "zakázal" odcestovat) zavřít na dva měsíce na Mírov. A Beneš? Řada Slováků vám dodnes řekne - a mezi náma, já bych tomu taky věřil - že to byl on, a nikoliv nešťastná náhoda, kdo zapříčinil havárii Štefánikova letadla. To vše bezprostředně po vyhlášení Československé republiky.

A co bylo mimo jiné dál? Česká pragocentrická a do velké míry antikatolická vláda v následujících letech posílala na katolické Slovensko ty radikální české antikatolické učitele, kteří první, co ve školních třídách udělali, bylo, že strhli kříže ze stěn. Domnívá se někdo, že to na katolickém Slovensku prospělo česko-slovenským vztahům? O častém pohradvém pohledu na „blbé Slováky a Sloveny“ z české (méně snad moravské) strany ani nemluvě. Takže pokud chce někdo zpětně vyčítat Slovákům, že před válkou zradili "svůj" stát a odtrhli se, měl by si nejprve tyto a mnohé další skutečnosti uvědomit.

Po válce se pak znovu velmi negativně ukázal Beneš (znovu co se týče vztahu ke Slovákům či jejich osobnostem), který už v exilu v Anglii prohlásil, že Tiso musí viset (k popravě Tisa po válce, jak známo, skutečně došlo), přičemž však Tisa za válečného zločince nepovažovaly ani takové osobnosti jako „lovec nacistů“ Simon Wiesenthal nebo později izraelský generální prokurátor Gedeon Hausner. Mimochodem Tiso má svůj pomník, věnovaný mu za jeho záchranu Židů, dokonce i přímo v Jeruzalémě a to se schválením izraelské vlády. Více k tomu zde. Na to, že byl v r. 1935 zvolen prezidentem díky podpoře Tisovy HSĽS, zednářský prezident Beneš po válce jaksi "zapomněl".

A ani v poválečných letech neustávala od samého vzniku republiky přítomná, Prahou řízená čechoslovakizace slovenského národa a potlačování všeho slovenského, o čemž jsou doklady i v archívech, jak zjistila slovenská historička Emília Hrabovec. Zmírnila se snad jen za Husákova prezidentování, ačkoliv zastáncem samostatné Slovenské republiky Husák údajně nebyl.

Tolik tedy k tomu, co si Češi (resp. především česká politická elita Československa) za rámeček opravdu dát nemohou, ale co se musí připomínat. Nakonec, nebýt toho všeho, tak se Československo třeba ani nemuselo v roce 1992 rozpadnout, ale to jsou samozřejmě jen hypotézy.

Možná to nyní může vypadat, že k Československu díky výše uvedeným skutečnostem asi nemám zrovna nejlepší vztah, ale opak je pravdou. Před dvěma lety jsem se dokonce nechal ovlivnit myšlenkou některých marginálních skupinek o tom, že po-sametové rozdělení Československa (které mimochodem může být vzorem pro svět, protože proběhlo bez jediné kapky krve) bylo protiústavní a neplatné; dnes už to až tak žhavě nevidím a po obeznámení se s historií si stojím za tím, že Češi i Slováci mají žít každý ve svém státě. Což na druhou stranu jistě nebrání tomu, aby spolu tyto dva státy měly ten nejnadstandardnější vztah ze všech vztahů, které k ostatním státům chovají - a já si rozhodně přeji, aby to tak bylo. Hypotetické a prakticky nerealizovatelné obnovení Československa bych zastával pouze a jen v duchu myšlenek Rudolfa Vaského, tzn. jako účelové spojení kvůli vystoupení z NATO, EU, nápravy privatizačních zlodějen, seškrtání dluhů atp – a to jen za tímto účelem; po té se opět přátelsky rozdělit.

Na závěr tedy popřeji bývalé republikce "posmrtné všechno nejlepší" a věnuji jí píseň, z níž půjde i poznat, proč jsem dnešní blog nazval tak, jak jsem ho nazval: