Toto tělo zabít je nemožné

Rozsvítila se světla a to je pro mne signál k dalšímu psaní. Musím psát a musím to napsat a třeba to nebude k ničemu. Jsem sám a vím, že už to tak na věky zůstane. Divím se, jak jen můžu psát se svými pařáty se svými zkroucenými nehty z kůží zelenou jako ropucha a ztvrdlou jako krokodýl. Tělo, ve kterém jsem, je pytel utrpení bez konce. Jsem zavřený v kobce a vím, že jediná cesta ven je mrtvý nohama napřed; spíše pařátem nebo křídly napřed.

Řeknu vám, že toto tělo zabít je nemožné, vím to, neboť jsem se už o to pokoušel. Už několikráte jsem si rozrazil hlavu a můžu vám říct, že je to potom ještě horší; vždy přežiju a nevím jak je to možné. Takže jsem s tímto vším skončil a začal jsem psát, abych vám pověděl, abych alespoň někomu sdělil byť je to papír něco co by jinak se mnou pošlo a nad celou tou záhadou by se zavřel hrob, ale takto je zde možnost, že tomu přijde někdo na kloub, ale už k věci…

Začetl jsem se do takových podivných knížek o dracích a drakobijcích a létajících mustanzích a štěkajících velkých oblud. Byla to úplná fantazie! Zcela jsem se do těch knih ponořil a jednoho dne se mi zdál následující sen.

Měl jsem křídla a na nich kovová brnění a vypadal jsem jako bojovník anděl. Vylétával jsem si nahoru, slétával jsem dolů a pociťoval v sobě nesmírnou svobodu; poznával jsem tajemné krajiny a zákoutí, které jsem dosud ve svém životě nespatřil. Přál jsem si, aby ten sen ještě chvíli trval, a aby neskončil. Mohl jsem se proměnit v bytost z průhledné páry a proplétat se mezi stromy, další myšlenkou jsem se stal rychle plovoucím hadem a další létajícím drakem. Bylo to krásné a chtěl jsem vyzkoušet všechny možné způsoby těl, až najednou v jediném okamžiku jsem byl sestřelen šípem přímo do svého srdce. Ucítil jsem pronikavou bolest a pak jsem omdlel.

Probudil jsem se až na posteli svázaný nade mnou čtyři obludy zírající na mé tělo a pro mne nesrozumitelným jazykem si mezi sebou povídali. Podíval jsem se na sebe, a uviděl změť různých drátů, tkaniny, masa podivné struktury a kostí a následně jsem omdlel s myšlenkou, abych se ze svého snu probudil.  Probudit se hned teď! Už jsem měl toho dost. Zpátky do svého krásného světa zalitého sluncem a modrou oblohou. Ale když jsem se probudil, byl jsem opět v té šedé místnosti a v celém mém těle se rozehrávala bolest. Stal jsem se orchestrionem utrpení. Najednou nic, rána a opět jsem omdlel. Byl jsem vtlačen do podivné kobky, kde se prostor pohybuje podle jiných zákonitostí.

Jsem už tady tři roky v bolestech a přemýšlím o svém podivném snu o světě s modrou oblohou a svítícím sluncem. Dopisuji větu a říkám si, vždyť tady stejně nikdo neumí číst! K čemu to všechno?