Kuchyňská sůl a cukr by měly být černé

Cukr a sůl jsou jako démoni, kteří v roušce bílé nevinnosti podlamují naši vůli a zdraví. Pokud mají barvu špinavého sněhu, dostáváme signál.

Čím jsou cukr a sůl čistější tedy bělejší, tím více jsou žádané. Pokud mají barvu špinavého sněhu, dostáváme signál. Černá přece jen evokuje špínu a nepořádek. Černá varuje, bílá evokuje nevinnost a čistou cestu. Když látky rozpustíme, už je nevidíme. Mizí.

Sypeme a sypeme a cukr a sůl se ztrácí a my nevidíme vůbec nic. Tedy dokud pití nebo jídlo neochutnáme. Míra se lehce překračuje a vrátit rozpuštěné zpět je pro nás už nemožné. Tloustneme a utápíme se ve sladkém snu, že kdykoliv budeme chtít, můžeme sůl a cukr vynechat.

Kdyby tak nechávalo všechno to sladké a slané černou stopu.  Jídlo a pití by bylo lehce šedivé nebo úplně černé, jako inkoust. To už bychom věděli, do čeho se budeme zahryzávat.  

I sníh je zářivě bílý. Je jako peřina, hladký, svítící, měkký, krásně se do něj padá, ale pokud je ho příliš dlouho, stává se hřbitovem.

Mrak je férový a varuje nás. Když se z bílého stává tmavý, hned rozpoznáme přicházející bouřku.